Ahoj prosím hlasujte pro nás ZDE.

Prosinec 2009

Kat Deluna

31. prosince 2009 v 17:58 Videa(písničky)



Hello Kitty

31. prosince 2009 v 17:51 Hello Kitty

4life

31. prosince 2009 v 17:51 Videa(písničky)


H16

31. prosince 2009 v 17:49 Videa(písničky)




Pink

31. prosince 2009 v 17:41 Videa(písničky)




Sonny ve velkem městě

31. prosince 2009 v 17:41 Videa (filmy)
Příběh začíná










Stmívání film

31. prosince 2009 v 17:07 Stmívání



















Taylor Lautner(Jacob Black)

31. prosince 2009 v 16:40 Stmívání



Povolání: Herec
Věk: 17
Datum narození: 11. 02. 1992

Místo narození: Grand Rapids, Michigan, USA
Znamení: Vodnář
Výška: 179 cm

Životopis


Taylor Daniel Lautner se narodil 12. února 1992 v Grand Rapids, Michigan, USA. Už jako malý projevoval určité nadání. V 6-ti letech začal dělat karate a ani ne o rok později začal vyhrávat ceny na různých turnajích. Poté byl pozván, aby trénoval u sedminásobného vítěze v karate, Mikea Chata a v 8 letech reprezentoval svou zemi a získal tři zlaté medaile. Kromě karate má rád i fotbal a baseball.

Ačkoli miloval karate, už v sedmi letech okusil hraní a to poté, co byl na konkurzu do role v reklamě na Burger King. Nakonec neuspěl, ale hrát ho bavilo a tak požádal své rodiče, aby ho v tom podporovali. Právě s rodiči objížděl různé konkurzy. Dokonce se kvůli synově snu přestěhovali do Los Angeles, kde měl větší šance. Od té doby začal dostávat různé menší roličky. Zahrál si např. v episodách My wife and kids (2001), Kalifornské léto (Summerland) (2004) nebo The Bernie Mac Show (2001). Také namluvil pár rolí v kreslených seriálech.

První větší úspěch přišel v roce 2005, kdy Taylor dostal roli ve filmu Dobrodružství Žraločáka a Lávovky. V témže roce účinkoval ve filmu Dvanáct do tuctu 2. Ovšem zatím největší úspěch mu přinesl film Stmívání (2008).

25.kapitola-Epilog smlouva

31. prosince 2009 v 15:26 Nový měsíc (stmívání)-kniha
Téměř všechno se vrátilo k normálu - tomu dobrému normálu před Edwardovým odchodem - v kratším čase, než bych věřila, že bude možné. V nemocnici přivítali Carlislea zpátky s otevřenou náručí a ani se nenamáhali skrývat svou radost, že se Esme život v L. A. tak málo líbil. Díky testu z matematiky, který jsem prošvihla, když jsem byla v zahraničí, odmaturovali Alice s Edwardem lépe než já. Najednou byla vysoká škola prioritou číslo jedna (vysoká škola byla stále plán B, kdyby mě náhodou Edwardova nabídka přiměla zavrhnout variantu s Carlislem po maturitě). Mnoho termínů mi uteklo, ale Edward mi každý den nosil k vyplňování nové stohy přihlášek. On už si prošel Harvardem, takže mu nevadilo, že kvůli mému otálení oba možná příští rok skončíme na Peninsula Community College, zdejší provinční univerzitce.
Charlie ze mě neměl radost a s Edwardem nemluvil. Ale aspoň Edwardovi dovolil - během stanovených návštěvních hodin - chodit zase k nám domů. Já jsem jenom neměla dovoleno vycházet.
Jedinou výjimkou byla škola a práce, a tak jsem si poslední dobou obzvlášť oblíbila ty chmurné, kalné žluté zdi školních učeben. Velkou zásluhu na tom měla osoba, která sedala v lavici se mnou.
Edward doháněl svůj studijní plán od začátku roku, čímž se zase ocitl ve všech mých hodinách. Loni na podzim, po údajném stěhování Cullenových do L. A., bylo moje chování tak rozhozené, že se místo vedle mě nikdy neobsadilo. I Mike, vždycky dychtivý přijmout jakoukoli výhodu, si ode mě udržoval bezpečný odstup. Když se Edward vrátil, bylo to téměř, jako kdyby posledních osm měsíců byla jenom obtížná noční můra, která se doopravdy nikdy nestala.
Téměř, ale ne docela. Zaprvé tam byla ta situace s domácím vězením. A zadruhé, před loňským podzimem jsme nebyli nejlepší kamarádi s Jacobem Blackem. Takže se mi po něm tehdy samozřejmě nestýskalo.
Neměla jsem možnost jet do La Push a Jacob mě nechodil navštěvovat. Dokonce ani nebral moje telefonáty.
Volala jsem mu většinou v noci, poté, co Charlie přesně v devět vyhodil se zlověstným potěšením Edwarda z našeho domu, a předtím, než se Edward protáhl mým oknem dovnitř, když Charlie usnul. Vybrala jsem si tu dobu pro své marné telefonáty proto, že jsem si všimla, jak se Edward pokaždé podivně zatvářil, když jsem zmínila Jacobovo jméno. Tak nějak pohrdlivě a ostražitě… možná dokonce rozhněvaně. Tušila jsem, že má nějaké předsudky proti vlkodlakům, ačkoliv to nevyjadřoval slovně tak jasně jako Jacob, když mluvil o "pijavicích".
Takže jsem se o Jacobovi moc nezmiňovala.
Když jsem měla Edwarda vedle sebe, bylo těžké myslet na smutné věci - i na bývalého nejlepšího přítele, který byl mojí vinou právě teď asi velice nešťastný Když už jsem na Jaka myslela, vždycky jsem se cítila provinile, že na něj nemyslím víc.
Na programu byla zase pohádka. Princ se vrátil, zlá kletba byla zlomena. Nebyla jsem si přesně jistá, co udělat s tou zbylou, nevyřešenou postavou. Kde je jeho šťastně až do smrti?
Týdny ubíhaly, a Jacob stále nebral moje telefony. Začínala se z toho stávat soustavná starost. Jako kapající kohoutek vzadu v hlavě, který jsem nemohla zavřít nebo ignorovat. Kap, kap, kap. Jacob, Jacob, Jacob.
Takže ačkoliv jsem se o Jacobovi nezmiňovala moc, někdy moje bezmocnost a úzkost přetekly.
"To je prostě přímo hrubé!" ulevila jsem si jednoho sobotního odpoledne, když mě Edward vyzvedl z práce. Zlobit se mi připadalo snadnější než se cítit provinile. "Přímo urážlivé!"
Změnila jsem postup v naději, že se dočkám odlišné reakce. Zavolala jsem Jakovi tentokrát z práce, ale vzal mi to jenom Billy, a ten mi nepomohl. Zase.
"Billy říkal, že se mnou Jacob nechce mluvit," zuřila jsem a mračila se na déšť, který stékal po okénku spolujezdce. "Že je doma, ale nechce udělat ani ty tři kroky, aby se dostal k telefonu! Obvykle Billy říká, že je venku nebo má něco na práci nebo spí nebo tak. Chci říct, že samozřejmě vím, že mi lže, ale aspoň se snaží sdělit mi to nějak šetrně. Myslím, že mě Billy teď taky nenávidí. To není fér!"
"Nejde o tebe, Bello," řekl Edward tiše. "K tobě nikdo žádné nepřátelství necítí."
"Ale vypadá to tak," zamručela jsem a složila si ruce na prsou. Nebylo to víc než umíněné gesto. Teď už jsem tam neměla žádnou díru - už jsem si stěží dokázala vybavit ten pocit prázdnoty.
"Jacob ví, že jsme zpátky, a jsem si jistý, že už se přesvědčil, že jsem s tebou," pokračoval Edward. "Nepřijde nikam, kde budu blízko já. To nepřátelství je příliš hluboce zakořeněné."
"To je pitomost. On ví, že nejsi… jako ostatní upíři."
"Pořád má dobrý důvod udržovat si bezpečnou vzdálenost."
Zírala jsem předním oknem zuřivě ven rozostřeným pohledem a viděla jenom Jacobův obličej s nasazenou maskou hořkosti, kterou jsem nesnášela.
"Bello, my jsme, co jsme," řekl Edward tiše. "Já se dokážu ovládat, ale pochybuju, že to dokáže on. Je ještě moc mladý. Velmi pravděpodobně by se to mezi námi dvěma zvrhlo ve rvačku a nevím, jestli bych ji dokázal zastavit dřív, než bych ho za-" zarazil se a pak tiše pokračoval. "Než bych mu ublížil. Byla bys nešťastná. Nechci, aby se něco takového stalo."
Pamatovala jsem si, co Jacob říkal v kuchyni, ta slova se mi dokonale vybavila i s jeho chraptivým hlasem. Nejsem si jistý, že jsem dost vyrovnaný na to, abych se s tím popasoval… Tobě by se pravděpodobně moc nelíbilo, kdybych ti zabil kamarádku. Ale tehdy to dokázal zvládnout…
"Edwarde Cullene," zašeptala jsem. "Chtěl jsi říct 'než bych ho zabil', to jsi chtěl?"
Nepodíval se na mě, zíral do deště. Červená na semaforu před námi, které jsem si nevšimla, se změnila v zelenou a on zase vyjel, ale velmi pomalu. Ne tak, jak obvykle jezdil.
"Snažil bych se… ze všech sil… to neudělat," řekl nakonec.
Zírala jsem na něj s pusou otevřenou dokořán, ale on se nadále díval přímo před sebe. Zastavili jsme na stopce na rohu.
Najednou jsem si vzpomněla, co se stalo s Parisem, když se Romeo vrátil. Jevištní poznámky byly prosté: Bijí se. Paris padne.
Ale to bylo směšné. Nemožné.
"No," řekla jsem, zhluboka jsem se nadechla a zatřásla hlavou, abych rozehnala ozvěnu těch slov. "K žádné rvačce nikdy nedojde, takže je zbytečné se tím zabývat. A ty víš, že zrovna teď se Charlie dívá na hodiny. Radši bys mě měl dovézt domů, než se dostanu do dalšího průšvihu za to, že jdu pozdě."
Otočila jsem se tváří k němu a posmutněle jsem se usmála.
Pokaždé, když jsem se mu podívala do obličeje, do toho neskutečně dokonalého obličeje, srdce se mi silně a zdravě rozbušilo v hrudi, aby mi dalo najevo, že tam opravdu je. Tentokrát tlukot uháněl ještě větším tempem než obvykle. Všimla jsem si výrazu v Edwardově tváři, nehybné jako socha.
"Ty už jsi v průšvihu, Bello, a v pořádném," zašeptal nehybnými rty.
Sklouzla jsem níž a chytla se jeho paže, jak jsem sledovala jeho pohled a viděla to, co on. Nevím, co jsem čekala - možná Victorii, jak stojí uprostřed ulice, planoucí rudé vlasy jí vlají ve větru, nebo řadu vysokých černých plášťů… nebo smečku rozzuřených vlkodlaků. Ale neviděla jsem vůbec nic.
"Co je? Co se děje?"
Zhluboka se nadechl. "Charlie…"
"Můj táta?" zaskřehotala jsem.
Pak se na mě podíval a jeho výraz byl docela klidný, takže ve mně panika trochu polevila.
"Charlie… tě asi nezabije, ale rozhodně o tom přemýšlí," řekl mi. Zase vyjel ulicí, ale minul dům a zaparkoval na kraji lesa.
"Co jsem provedla?" zalapala jsem po dechu.
Edward se podíval zpátky na náš dům. Následovala jsem jeho pohled a poprvé jsem si všimla, co je to zaparkováno na příjezdové cestě vedle policejního auta. Nablýskaná, jasně červená, nebylo možné si jí nevšimnout. Na příjezdové cestě stála moje motorka v plné parádě.
Edward říkal, že je Charlie hotov mě zabít, takže to musel vědět - že byla moje. A za touhle zradou mohla stát jenom jediná osoba.
"Ne!" vydechla jsem. "Proč? Proč by mi tohle Jacob udělal?" Projela mnou bolest zrady. Jacobovi jsem bezpodmínečně věřila - svěřovala jsem se mu s každičkým tajemstvím, které jsem měla. Měl to být můj bezpečný přístav - člověk, na kterého se můžu vždycky spolehnout. Samozřejmě že právě teď to mezi námi bylo napjaté, ale nenapadlo mě, že se něco v základech našeho vztahu změnilo. Nenapadlo mě, že to bylo změnitelné!
Co jsem provedla, abych si tohle zasloužila? Charlie se bude strašně zlobit - ba co hůř, ublíží mu to a bude si dělat starosti. Copak už se nenatrápil dost? Nikdy by mě nenapadlo, že Jake bude tak malicherný a prostě podlý. Z očí mi vytryskly palčivé slzy, ale nebyly to slzy smutku. Byla jsem zrazená. Byla jsem najednou tak rozzlobená, že mě srdce bolelo, jako kdyby mělo vybuchnout.
"Je tam ještě?" zasyčela jsem.
"Ano. Čeká tam na nás," řekl mi Edward a ukázal k úzké pěšině, která rozdělovala temný okraj lesa na dvě poloviny.
Vyskočila jsem z auta a vrhla se ke stromům s rukama zaťatýma v pěst, připravenýma dát první ránu.
Proč musel být Edward o tolik rychlejší než já?
Chytil mě kolem pasu, než jsem došla na pěšinu.
"Pusť mě! Já ho zabiju! Zrádce!" křičela jsem směrem ke stromům.
"Charlie tě uslyší," varoval mě Edward. "A jakmile tě dostane dovnitř, může zazdít dveře."
Instinktivně jsem se ohlédla zpátky na dům a zdálo se mi, že nevidím nic než tu nablýskanou červenou motorku. Viděla jsem rudě. Srdce mě zase rozbolelo.
"Dej mi jen jedno kolo s Jacobem, a pak se vypořádám s Charliem." Marně jsem se namáhala, abych se mu vykroutila.
"Jacob Black chce mluvit se mnou. Proto je ještě tady."
To mě okamžitě zarazilo - chuť na rvačku mě okamžitě přešla. Ruce mi ochably Bijí se; Paris padne.
Byla jsem rozzuřená, ale ne do takové míry.
"Mluvit?" zeptala jsem se.
"Více méně."
"Tak více, nebo méně?" Hlas se mi třásl.
Edward mi uhladil vlasy z obličeje. "Neměj starosti, není tady, aby se se mnou popral. Vystupuje jako… mluvčí smečky."
"Aha."
Edward se znovu podíval na dům, pak napjal paži kolem mého pasu a táhl mě ke stromům. "Měli bychom si pospíšit. Charlie začíná být netrpělivý."
Nemuseli jsme jít daleko; Jacob čekal jen o kousek dál na pěšině. Opíral se o kmen stromu porostlého mechem a obličej měl tvrdý a hořký, přesně jak jsem si to myslela. Podíval se na mě a pak na Edwarda. Pusa se mu roztáhla do neveselého úšklebku. Odlepil se od stromu. Stál na špičkách svých bosých nohou a nakláněl se zlehka dopředu, ruce zaťaté v pěsti se mu třásly. Vypadal větší, než když jsem ho viděla posledně. Bylo to neskutečné, ale on pořád rostl. Převyšoval by Edwarda, kdyby stáli vedle sebe.
Ale Edward se zastavil, jakmile jsme ho spatřili, a nechal mezi ním a námi široký prostor. Pak natočil tělo a posunul mě tak, abych byla za ním. Vykláněla jsem se přes něj, abych se podívala na Jacoba, vrhla po něm žalující pohled.
Myslela bych si, že až uvidím jeho nedůtklivý, cynický výraz, ještě víc mě to rozzlobí. Místo toho jsem si připomněla, jak jsem ho viděla posledně, se slzami v očích. Když jsem se na něj dívala teď, moje zuřivost oslabovala a postupně mě opouštěla. Neviděla jsem ho už tak dlouho - těžce jsem nesla, že naše shledání musí být takovéhle.
"Bello," řekl Jacob místo pozdravu a pokývl ke mně, aniž by spouštěl oči z Edwarda.
"Proč?" zašeptala jsem a snažila se zakrýt, že mám knedlík v krku. "Jak jsi mi to mohl udělat, Jacobe?"
Úšklebek zmizel, ale jeho obličej zůstával tvrdý a odměřený. "Je to tak nejlepší."
"Co to má znamenat? Chceš, aby mě Charlie zaškrtil? Nebo jsi chtěl, aby dostal infarkt jako Harry? Nezáleží na tom, jak moc jsi rozzlobený na mě, ale jak jsi to mohl udělat jemu?"
Jacob sebou škubl a jeho obočí se stáhlo, ale neodpověděl.
"Nechtěl nikomu ublížit - jenom chtěl, abys dostala zaracha, abys měla zakázáno trávit se mnou čas," zabručel Edward a vysvětloval tak myšlenky, které Jacob nechtěl vyslovit nahlas.
Jacobovy oči jiskřily nenávistí, když Edwarda provrtával pohledem.
"Ó, Jaku!" zasténala jsem. "Ale já už mám zaracha! Proč si myslíš, že jsem nebyla v La Push, abych ti nakopala zadek za to, že mi nebereš telefony?"
Jacobovy oči střelily zpátky ke mně, poprvé zmatené. "Tak proto?" zeptal se a pak zaťal čelist, jako kdyby litoval, že něco řekl.
"Myslel si, že tě nechci pustit já, ne Charlie," vysvětloval znovu Edward.
"Nech toho," vyštěkl Jacob.
Edward neodpověděl.
Jacob pokrčil rameny a pak zatnul zuby stejně pevně jako pěsti. "Bella nepřeháněla o tvých… schopnostech," ucedil. "Takže už určitě víš, proč jsem tady."
"Ano," souhlasil Edward tichým hlasem. "Ale než začneš, chci něco říct."
Jacob čekal, zatínal a uvolňoval ruce, jak se snažil ovládnout chvění, které mu probíhalo v pažích.
"Děkuju," řekl Edward a jeho hlas se chvěl hloubkou jeho upřímnosti. "Nikdy nedokážu vyjádřit, jak jsem ti vděčný. Jsem tvým dlužníkem po zbytek své… existence."
Jacob na něj bezvýrazně zíral, jeho chvění se tím překvapením uklidnilo. Vyměnil si se mnou rychlý pohled, ale můj obličej byl stejně zmatený jako ten jeho.
"Za to, že ses postaral, aby Bella zůstala naživu," vysvětlil Edward a jeho hlas byl drsný a vroucí. "Když jsem to já… neudělal."
"Edwarde!" začala jsem, ale zvedl ruku, oči upřené na Jacoba.
Jacobovi přeběhlo po tváři pochopení, ale pak se vrátila ta tvrdá maska. "Ale já jsem to nedělal kvůli tobě."
"Já vím. Ale to nesmaže vděčnost, kterou cítím. Myslel jsem, že bys to měl vědět. Kdyby někdy bylo v mojí moci cokoliv pro tebe udělat…"
Jacob zvedl jedno černé obočí.
Edward zavrtěl hlavou. "To v mé moci není."
"A v čí tedy?" zavrčel Jacob.
Edward se podíval na mě. "V její. Učím se rychle, Jacobe Blacku, a nedělám stejnou chybu dvakrát. Budu tady, dokud mi neporučí, abych odešel."
Na okamžik jsem se ponořila do jeho zlatého pohledu. Nebylo těžké pochopit, co mi v tom rozhovoru uniklo. Jediná věc, kterou Jacob chtěl od Edwarda, byla jeho nepřítomnost.
"Nikdy," zašeptala jsem, stále utopená v Edwardových očích.
Jacob si přidušeně odkašlal.
Neochotně jsem se vymanila z Edwardova pohledu a zamračila se na Jacoba. "Potřeboval jsi ještě něco, Jacobe? Chtěl jsi mě dostat do průšvihu - mise se zdařila. Charlie by mě ještě mohl poslat do vojenské školy. Ale to mě neodloučí od Edwarda. To nedokáže nic na světě. Co ještě chceš?"
Jacob se díval na Edwarda. "Jenom jsem potřeboval připomenout tvým pijavičím přátelům pár klíčových bodů smlouvy, kterou podepsali. Smlouvy, která jediná mi zabraňuje tady na místě mu rozervat chřtán."
"My jsme nezapomněli," řekl Edward právě ve chvíli, kdy já jsem se ptala: "Jakých klíčových bodů?"
Jacob se stále hněvivě díval na Edwarda, ale odpověděl mi. "Smlouva je celkem výmluvná. Jestli některý z nich kousne člověka, příměří je pryč. Kousne, ne zabije!" zdůraznil. Nakonec se podíval na mě. Jeho oči byly chladné.
Trvalo mi jenom vteřinku pochopit ten rozdíl, a pak jsem nasadila stejně chladný výraz jako on.
"Do toho ti nic není."
"To sakra -" bylo jediné, co ze sebe dokázal dostat.
Nečekala jsem, že moje uspěchaná slova vyvolají tak silnou odezvu. Navzdory varování, s kterým přišel, o mém rozhodnutí určitě nevěděl. Musel si myslet, že varování je jenom takové předběžné opatření. Neuvědomoval si - nebo nechtěl věřit - že já už jsem se rozhodla. Že mám vážně v úmyslu stát se členem Cullenovy rodiny.
Moje odpověď u Jacoba vyvolala málem křeče. Přitiskl si pěsti ztěžka na spánky, zavřel pevně oči a stulil se do klubíčka, jak se snažil ovládnout křeče. Jeho obličej nabral pod rudohnědou kůží sinale zelenou barvu.
"Jaku? Jsi v pořádku?" zeptala jsem se úzkostně.
Udělala jsem půlkrok k němu, ale pak mě Edward chytil a strhl mě zpátky za své tělo. "Opatrně! Neovládá se," varoval mě.
Ale Jacob už se částečně zase sebral; třásly se mu už jenom paže. Mračil se na Edwarda s čirou nenávistí. "Pch. Nikdy bych jí neublížil."
Ani Edwardovi, ani mně neuniklo to obvinění, které se za tím skrývalo. Z Edwardových rtů uniklo tiché zasyčení. Jacob reflexivně zaťal pěsti.
"BELLO!" ozval se od domu Charlieho řev. "OKAMŽITĚ POJĎ DOMŮ!"
Všichni jsme ztuhli a poslouchali ticho, které následovalo.
První jsem promluvila já; hlas se mi třásl. "Do prkýnka."
Jacobův zuřivý výraz pohasl. "Je mi to líto," zamumlal. "Musel jsem udělat, co jsem mohl - musel jsem to zkusit…"
"Dík." Chvění v hlasu mi pokazilo sarkasmus. Vydala jsem se po pěšině. Skoro jsem čekala, že uvidím Charlieho, jak se žene mokrým kapradím jako rozzuřený býk. V takovém scénáři bych já byla ten rudý hadr.
"Jenom ještě jednu věc," řekl mi Edward a pak se podíval na Jacoba. "Na naší straně linie jsme nenašli žádnou stopu po Victorii - vy ano?"
Znal odpověď, jakmile si ji Jacob pomyslel, ale Jacob stejně odpověděl nahlas. "Naposledy to bylo, když Bella byla… pryč. Nechali jsme ji, aby si myslela, že proniká mezi námi - a zatím jsme utahovali smyčku a chystali se ji obklíčit."
Po páteři mi přejel mráz.
"Ale pak vyrazila jako splašená a byla tatam. Pochopili jsme, že někde blízko zachytila pach té vaší malé holky a vypadla. Od té doby se nepřiblížila k našim pozemkům."
Edward přikývl. "Až se vrátí, už to nebude váš problém. My ji…"
"Zabíjela v našem revíru," zasyčel Jacob. "Je naše!"
"Ne!" začala jsem protestovat proti oběma prohlášením.
"BELLO! VIDÍM JEHO AUTO A VÍM, ŽE TAM JSI! JESTLI NEPŘIJDEŠ DOMŮ DO MINUTY…!" Charlie se nenamáhal dokončit svou hrozbu.
"Jdeme," řekl Edward.
Rozervaně jsem se podívala zpátky na Jacoba. Uvidím ho ještě?
"Promiň," zašeptal tak tiše, že jsem mu to musela odečíst ze rtů, abych pochopila. "Sbohem, Bells."
"Něco jsi mi slíbil," připomněla jsem mu zoufale. "Pořád přátelé, je to tak?"
Jacob pomalu zavrtěl hlavou a knedlík v mém krku mě málem zadusil.
"Ty víš, že jsem se snažil dodržet ten slib, ale… nevidím způsob, jak v tom pokračovat. Ne teď…" Snažil se nechat si nasazenou tu tvrdou masku, ale znejistěla a pak zmizela. "Chybíš mi," vyslovil bez hlesu. Jedna jeho ruka se natáhla ke mně s prsty nataženými, jako kdyby si přál, aby byly tak dlouhé, že by překlenuly vzdálenost mezi námi.
"Ty mně taky," vypravila jsem ze sebe. Moje ruka sáhla k té jeho přes prázdný prostor.
Jako kdybychom byli spojeni, zkroutila mě ozvěna jeho bolesti. Jeho bolest, moje bolest.
"Jaku…" udělala jsem krok k němu. Chtěla jsem ho obejmout kolem pasu a vymazat mu z tváře to zoufalství.
Edward mě zase přitáhl zpátky.
"To je v pořádku," ujišťovala jsem ho a vzhlédla jsem, abych se mu podívala do obličeje s důvěrou v očích. On to pochopí.
Jeho oči byly nečitelné, bezvýrazné. Chladné. "Ne, není."
"Pusť ji," zavrčel Jacob, zase rozzuřený. "Ona chce!" Udělal dva dlouhé kroky dopředu. V očích se mu zaleskl záblesk očekávání. Jeho hruď jako by se nafoukla, jak se třásla.
Edward mě odstrčil za sebe a otočil se, aby se postavil Jacobovi čelem.
"Ne! Edwarde -!"
"ISABELLO SWANOVÁ!"
"No tak! Charlie se zlobí!" Z hlasu se mi ozývala panika, ale teď ne kvůli Charliemu. "Pospěš!"
Zatahala jsem ho a on se trochu uvolnil. Táhl mě pomalu zpátky, oči pořád upřené na Jacoba.
Jacob se na nás díval s temně podmračeným, hořkým výrazem. Očekávání v jeho očích zmizelo, a pak, ještě než se mezi nás postavil les, se jeho obličej najednou zhroutil v bolesti.
Věděla jsem, že ten poslední pohled na jeho obličej mě bude pronásledovat, dokud ho neuvidím zase se usmívat.
A právě tam jsem si přísahala, že ho uvidím se usmívat, a brzy. Najdu způsob, jak si svého přítele udržet.
Edward mě držel paží pevně kolem pasu, tiskl si mě k sobě. Jenom díky tomu jsem se nerozplakala.
Měla jsem vážné problémy.
Můj nejlepší přítel mě počítal mezi své nepřátele.
Victoria stále byla na svobodě a ohrožovala všechny, které jsem milovala.
Když se brzy nestanu upírkou, Volturiovi mě zabijí.
A teď se zdálo, že jestli se jí stanu, quileutští vlkodlaci se pokusí udělat to sami - a budou se snažit zabít ještě moji budoucí rodinu. Nevěřila jsem, že by opravdu měli nějakou šanci, ale co když bude můj nejlepší přítel v tom souboji zabit?
Velmi vážné problémy. Tak proč se teď najednou všechny zdály bezvýznamné, když jsme prošli mezi posledními stromy a já jsem zahlédla výraz na Charlieho fialovém obličeji?
Edward mě jemně stiskl. "Jsem tady."
Zhluboka jsem se nadechla.
To byla pravda. Edward byl tady, objímal mě pažemi.
Dokud to tak bude, dokážu se postavit všemu na světě.
Narovnala jsem ramena a vyšla vpřed, abych čelila svému osudu, se svým vyvoleným pevně po boku.

24.kapitola-Hlasování

31. prosince 2009 v 15:26 Nový měsíc (stmívání)-kniha
Neměl radost, to bylo z jeho tváře jasně patrné. Ale bez dalšího dohadování mě vzal do náruče a zlehka vyskočil z okna. Přistál s minimálním nárazem, jako kočka. Bylo to trochu výš, než jsem si představovala.
"Tak dobře," řekl a hlas mu vřel nesouhlasem. "Jdeme."
Vysadil si mě na záda a rozběhl se. I po celé té dlouhé době mi to připadalo jako rutina. Snadné. Něco takového se zřejmě nezapomíná, stejně jako třeba jízda na kole.
Když běžel lesem - dech měl klidný a vyrovnaný - bylo takové ticho a tma, že stromy letící kolem nás byly skoro neviditelné, a jenom podle vzduchu, který mi vanul do tváře, se dalo poznat, jak rychle uháníme. Vzduch byl vlhký; nepálily mě oči tak, jako když vanul vítr na velkém náměstí ve Volteře, a to bylo uklidňující. A také byla noc, po tom děsivém jasu. Tma mi připadala známá a ochranitelská jako ta tlustá deka, pod kterou jsem si hrávala jako dítě.
Vzpomněla jsem si, že dřív mě tohle běhání lesem děsilo, musela jsem zavírat oči. Teď mi to připadalo pošetilé. Měla jsem oči dokořán, bradu jsem si položila Edwardovi na rameno, tvář na krk. Ta rychlost ve mně vyvolávala radostné vzrušení. Bylo to stokrát lepší než na motorce.
Otočila jsem obličej k němu a přitiskla mu rty na studenou kamennou kůži na krku.
"Díky," řekl, zatímco kolem nás pádily nezřetelné, černé obrysy stromů. "Znamená to, že jsi usoudila, že jsi vzhůru?"
Zasmála jsem se. Šlo mi to snadno, přirozeně, bez námahy. Konečně mi připadalo správné se smát. "Ani ne. Spíš se snažím nevzbudit se. Ne dnes v noci."
"Však já už nějak získám zpátky tvou důvěru," zamručel si pro sebe. "Kdyby to mělo být to poslední, co udělám."
"Já ti věřím," ujistila jsem ho. "Ale sobě ne."
"To mi prosím tě vysvětli."
Zpomalil do chůze - poznala jsem to jen podle toho, že ustal ten vítr - a já jsem uhodla, že nejsme daleko od domu. Měla jsem pocit, že slyším, jak někde blízko teče ve tmě řeka.
"No…," snažila jsem se najít správný způsob, jak to vyjádřit. "Nevěřím si, že jsem… dost dobrá. Že si tě zasloužím. Nemám nic, čím bych tě mohla udržet."
Zastavil se a natáhl se, aby mě sundal ze zad. Jeho něžné ruce mě nepouštěly; když mě zase postavil na nohy, objal mě pevně pažemi a přitiskl si mě na prsa.
"Máš pro mě trvalé a nezlomné kouzlo," zašeptal. "O tom nikdy nepochybuj."
Ale jak bych mohla nepochybovat?
"Nikdy jsi mi neřekla…," zamumlal.
"Co?"
"Co je tvůj největší problém."
"Máš jednu šanci hádat." Vzdychla jsem a natáhla se, abych se dotkla ukazováčkem špičky jeho nosu.
Přikývl. "Jsem horší než Volturiovi," řekl ponuře. "Myslím, že mi to patří."
Obrátila jsem oči v sloup. "To nejhorší, co mi Volturiovi můžou udělat, je připravit mě o život."
Čekal s napjatýma očima.
"Ale ty mě můžeš opustit," vysvětlovala jsem mu. "Volturiovi, Victoria… to v porovnání s tím nic není."
I v té tmě jsem viděla, jak mu po tváři přeběhla úzkost - připomnělo mi to jeho výraz pod mučícím pohledem Jane; připadala jsem si hrozně a litovala jsem, že jsem řekla pravdu.
"Nech toho," zašeptala jsem a dotkla se jeho obličeje. "Nebuď smutný."
Nevesele povytáhl jeden koutek úst, ale ten výraz se v jeho očích neodrazil. "Kdyby jenom existoval nějaký způsob, jak tě přesvědčit, že tě nemůžu opustit," zašeptal. "Snad se to časem zlepší."
Ta představa se mi líbila. "Dobře," souhlasila jsem.
Jeho obličej byl stále zmučený. Snažila jsem se odvést jeho myšlenky k něčemu nepodstatnému.
"Takže - když se mnou zůstáváš, můžeš mi vrátit moje věci?" zeptala jsem se a nasadila jsem tak veselý tón, jaký jsem jen svedla.
Můj pokus svým způsobem zafungoval: zasmál se. Ale v jeho očích bylo stále zoufalství. "Já jsem tvoje věci nikdy neodnesl," řekl mi. "Věděl jsem, že bych to měl udělat, protože jsem ti slíbil klid bez připomínání. Bylo to ode mě hloupé a dětinské, ale chtěl jsem ti nechat něco ze sebe. To cédéčko, ty fotky, letenky - všechno je u tebe v pokoji pod prkny v podlaze."
"Vážně?"
Přikývl a zdálo se, že moje zjevná radost z této triviální skutečnosti ho lehce pobavila. Ale nestačilo to, aby mu z tváře úplně zmizela bolest.
"Myslím," řekla jsem pomalu, "no, nevím to jistě, ale tak si říkám… Asi jsem to celou tu dobu věděla."
"Co jsi věděla?"
Jenom jsem chtěla, aby zmizela ta bolest v jeho očích, ale jak jsem ta slova vyslovila, připadala mi celkem pravdivá.
"Nějaká část mé osobnosti, možná moje podvědomí, nikdy nepřestala věřit, že ti stále záleží na tom, jestli žiju, nebo jsem mrtvá. To proto jsem asi slyšela ty hlasy."
Na chvíli bylo hluboké ticho. "Hlasy?" zeptal se překvapeně.
"No, jenom jeden hlas. Tvůj. To je na dlouhé vyprávění." Když jsem viděla v jeho tváři ten pohled, mrzelo mě, že jsem s tím začínala. Bude si myslet, že jsem blázen, jako si to myslí všichni ostatní? Mají v tom všichni ostatní pravdu? Ale aspoň pohasl ten výraz, při kterém se tvářil, jako kdyby ho něco pálilo.
"Já mám čas." Jeho hlas byl nepřirozeně vyrovnaný.
"Je to dost ubohé."
Čekal.
Nebyla jsem si jistá, jak to vysvětlit. "Pamatuješ si, co říkala Alice o adrenalinových sportech?"
Odpověděl bezvýrazně: "Skočila jsi z útesu pro zábavu."
"No, jo. A předtím, s tou motorkou…"
"Motorkou?" opakoval. Znala jsem jeho hlas dost na to, abych slyšela, že za tím klidem něco vře.
"Myslím, že o tom jsem Alici nic neříkala."
"Ne."
"No, tak dál… Víš, já jsem zjistila, že… když dělám něco nebezpečného nebo hloupého… tak si tě dokážu vybavit mnohem jasněji," přiznala jsem a připadala si jako pitomec. "Vzpomněla jsem si, jak tvůj hlas zní, když se zlobíš. V těch chvílích jsem ho slyšela, jako kdybys tam stál hned vedle mě. Já jsem se většinou snažila na tebe nemyslet, ale tohle tolik nebolelo - bylo to, jako bys mě zase chránil. Jako kdybys nechtěl, abych si ublížila.
No a tak si říkám, jestli jsem tě neslyšela tak jasně právě proto, že jsem v koutku duše vždycky věděla, že jsi mě nepřestal milovat…"
Takhle nahlas vyřčené to zase znělo pravdivě. Dávalo to smysl. Někde hluboko uvnitř jsem znala pravdu.
Jeho slova zněla přidušeně. "Ty… jsi… riskovala svůj život… abys slyšela -"
"Pššt," přerušila jsem ho. "Počkej vteřinku. Myslím, že mi právě něco došlo."
Myslela jsem na tu noc v Port Angeles, když jsem se poprvé setkala se svým přeludem. Tehdy mě napadly dvě možnosti. Buď jsem šílená, nebo se mi splnilo podvědomé přání. Žádnou třetí možnost jsem neviděla.
Ale co když…
Co když člověk upřímně věří, že je něco pravda, ale příšerně se mýlí? Co když je o své pravdě tak skálopevně přesvědčený, že se nad ní ani nezamýšlí? Dá se taková pravda umlčet, nebo se snaží dostat se na světlo?
Teď tu byla třetí možnost: Edward mě miluje. Pouto mezi námi je tak pevné, že ho nemohla zlomit ani nepřítomnost, ani vzdálenost nebo čas. A bez ohledu na to, o kolik je zvláštnější, krásnější, báječnější nebo dokonalejší než já, prodělal stejnou nevratnou změnu jako já. A jako já budu vždycky patřit jemu, tak on bude vždycky můj.
Tak tohle jsem se snažila říct sama sobě?
"No teda!"
"Bello?"
"No tohle. Dobře. Chápu."
"Tak co ti došlo?" zeptal se a hlas měl nevyrovnaný a napjatý.
"Ty mě miluješ," žasla jsem. Zase mě prostoupil pocit, že je moje přesvědčení správné.
Ačkoliv se na mě stále díval úzkostným pohledem, po tváři mu přeběhl ten pokřivený úsměv, který jsem tak zbožňovala. "To si piš, že tě miluju."
Srdce se mi nafouklo, jako kdyby se mi chtělo prodrat žebry ven. Naplnilo mi hruď a ucpalo krk, takže jsem nemohla mluvit.
Opravdu mě chtěl stejně tak, jako jsem já chtěla jeho - navždy. Byl to skutečně jenom strach o mou duši, o lidské věci, které mi nechtěl vzít, proč tak zoufale stál o to, abych zůstala člověkem. V porovnání se strachem, že mě nechce, mi tahle překážka - moje duše - připadala téměř bezvýznamná.
Vzal mi obličej pevně do svých studených dlaní a líbal mě, až jsem byla tak omámená, že se les kolem mě točil. Pak si opřel čelo o moje a já jsem nebyla jediná, kdo dýchal rychleji než obvykle.
"Šlo ti to líp než mně, víš," řekl mi.
"Co mi šlo líp?"
"Přežití. Ty ses aspoň snažila. Ráno jsi vstávala, kvůli Charliemu ses snažila chovat normálně, vedla jsi takový život jako předtím. Já, když jsem aktivně nestopoval, jsem byl… naprosto k ničemu. Nedokázal jsem být se svou rodinou - nedokázal jsem být s nikým. Je mi trapně, když přiznávám, že jsem se více méně stočil do klubíčka a poddal se svému zoufalství." Zbaběle se usmál. "Bylo to mnohem ubožejší než slyšet hlasy."
Hluboce se mi ulevilo, protože se zdálo, že to opravdu pochopil - uklidňovalo mě, že mu tohle všechno dává smysl. Každopádně se na mě nedíval jako na blázna. Díval se na mě, jako… když mě miluje.
"Jenom jeden hlas," opravila jsem ho.
Zasmál se a pak si mě pevně přitáhl k pravému boku a vedl mě vpřed.
"Ber tohle ode mě jako ústupek." Pokynul široce rukou k temnotě před námi, jak jsme šli. Bylo tam něco bledého a obrovského - dům, došlo mi. "Ani v nejmenším nezáleží na tom, co řeknou."
"Ale jich se to taky týká."
Lhostejně pokrčil rameny.
Vedl mě otevřenými vstupními dveřmi dovnitř do tmavého domu a rozsvěcoval světla. Obývací pokoj byl takový, jak jsem si ho pamatovala - piano, bílé pohovky, světlé masivní schodiště. Žádný prach, žádné bílé povlaky.
Edward zavolal jména s hlasitostí ne větší, než jakou bych použila v běžném rozhovoru. "Carlisle? Esme? Rosalie? Emmette? Jaspere? Alice?" Oni uslyší.
Carlisle najednou stál vedle mě, jako kdyby tam byl celou dobu. "Vítej zpátky, Bello." Usmál se. "Co pro tebe dnes ráno můžeme udělat? Předpokládám, vzhledem k tomu, kolik je hodin, že se nejedná o čistě společenskou návštěvu?"
Přikývla jsem. "Ráda bych mluvila s vámi všemi najednou, jestli to nevadí. O něčem důležitém."
Nemohla jsem se ubránit pohledu na Edwardův obličej, jak jsem mluvila. Jeho výraz byl nesouhlasný, ale odevzdaný. Když jsem se podívala zpátky na Carlislea, viděla jsem, že také on se na něj dívá.
"Samozřejmě," řekl Carlisle. "Co kdybychom si promluvili ve vedlejší místnosti?"
Carlisle nás vedl jasným obývacím pokojem za roh do jídelny a při chůzi rozsvěcoval světla. Stěny tam byly bílé, stropy vysoké jako v obývacím pokoji. Uprostřed místnosti pod nízko zavěšeným lustrem byl velký nablýskaný oválný stůl obklopený osmi židlemi. Carlisle mi podržel židli v čele.
Nikdy předtím jsem neviděla Cullenovy používat stůl v jídelně - byla to jenom rekvizita. Nikdy doma nejedli.
Jakmile jsem se otočila, abych se posadila, viděla jsem, že nejsme sami. Esme šla za Edwardem a za ní postupně přišel zbytek rodiny.
Carlisle se posadil po mé pravici a Edward po mé levici. Všichni ostatní v tichosti zaujali svá místa. Alice se na mě usmívala, už chápala, oč jde. Emmett a Jasper se tvářili zvědavě a Rosalie se na mě váhavě usmála. Oplatila jsem jí to úsměvem stejně tak plachým. Tohle bude chvilku trvat, než si zvykneme.
Carlisle kývl směrem ke mně. "Máš slovo."
Polkla jsem. Jejich upřené pohledy mě znervózňovaly. Edward mě pod stolem vzal za ruku. Koukla jsem na něj, ale on se díval na ostatní, jeho obličej byl najednou zuřivý.
"No," odmlčela jsem se. "Předpokládám, že vám Alice už řekla všechno, co se seběhlo ve Volteře?"
"Všechno," ujistila mě Alice.
Vrhla jsem na ni významný pohled. "A po cestě?"
"To taky," přikývla.
"Dobře," vydechla jsem úlevou. "Pak jsme všichni v obraze."
Trpělivě čekali, zatímco jsem se snažila uspořádat si myšlenky.
"Takže, já mám problém," začala jsem. "Alice slíbila Volturiovým, že se stanu jednou z vás. Oni někoho pošlou, aby to zkontroloval, a já jsem si jistá, že to není dobré - že se tomu musíme vyhnout.
A tak si myslím, že se to teď týká vás všech. Je mi to líto." Dívala jsem se každému do krásné tváře, tu nejkrásnější jsem si nechala na konec. Edwardova ústa byla zkřivená do úšklebku. "Ale jestli mě nechcete, pak se vám nebudu vnucovat, ať je Alice ochotná, nebo ne."
Esme otevřela ústa, aby promluvila, ale zvedla jsem prst, abych ji zarazila.
"Prosím, nech mě domluvit. Všichni víte, co chci. A jsem si taky jistá, že víte, co si o tom Edward myslí. Podle mého názoru jediný férový způsob, jak tohle rozhodnout, je nechat všechny hlasovat. Jestli se rozhodnete, že mě nechcete, pak… myslím, že se vrátím do Itálie sama. Nemůžu dovolit, aby oni přišli sem." Čelo se mi zvrásnilo, když jsem na to pomyslela.
Z Edwardových prsou se ozývalo slabé vrčení. Ignorovala jsem to.
"Když tedy vezmeme v úvahu, že vás nechci žádným způsobem ohrozit, chci, abyste hlasovali pro nebo proti, jestli se mám stát upírem."
Pousmála jsem se při tom posledním slově a pokynula jsem k Carlisleovi, aby začal.
"Ještě chviličku," přerušil mě Edward.
Zírala jsem na něj hněvivě přimhouřenýma očima. Zvedl na mě obočí a stiskl mi ruku.
"Chci něco dodat, než budeme hlasovat."
Vzdychla jsem.
"Ohledně nebezpečí, o kterém Bella mluví," pokračoval. "Myslím, že se nemusíme kdovíjak znepokojovat."
Jeho výraz byl zapálenější. Položil volnou ruku na nablýskaný stůl a naklonil se dopředu.
"Víte," vysvětloval a rozhlédl se při tom slově kolem sebe, "měl jsem víc důvodů, proč jsem si nechtěl s Arem na závěr potřást rukou. Je tady totiž něco, nač nepomysleli, a na co jsem je nechtěl navést." Zakřenil se.
"A to?" pobídla ho Alice. Byla jsem si jistá, že můj výraz je stejně skeptický jako její.
"Volturiovi si příliš věří, a mají proč. Když se rozhodnou někoho najít, není to žádný problém. Pamatuješ si na Demetriho?" Podíval se na mě.
Otřásla jsem se. Vzal to jako souhlas.
"On hledá lidi - to je jeho talent, proto si ho drží. Totiž celou tu dobu, kdy jsme byli s někým z nich, jsem jim prohledával mysl, abych našel něco, co by nás mohlo zachránit, snažil jsem se získat co možná nejvíc informací. Takže jsem viděl, jak talent toho Demetriho funguje. Je to stopař - stopař tisíckrát nadanější než byl James. Jeho schopnost se dá volně přirovnat k tomu, co umím já nebo co umí Aro. On zachytává… pach? Nevím, jak to popsat… směr něčí mysli, a pak ho následuje. Funguje to na ohromné vzdálenosti.
Ale po Arových malých experimentech, no…" Edward pokrčil rameny.
"Ty si myslíš, že mě nedokáže najít," řekla jsem hluše.
Byl sebejistý. "Jsem o tom přesvědčený. Naprosto spoléhá na ten šestý smysl. Když to na tebe nepůsobí, budou všichni jako slepí."
"A jak se tím cokoliv řeší?"
"To je jasné, Alice nám poví, až k nám budou plánovat návštěvu, a já tě schovám. Budou bezmocní," prohlásil se zuřivou radostí. "Bude to jako hledat jehlu v kupce sena!"
Vyměnil si s Emmettem pohled a úsměv.
To mi nedávalo žádný smysl. "Ale dokážou najít tebe," připomněla jsem mu.
"A já se o sebe umím postarat."
Emmett se zasmál a natáhl se přes stůl k bratrovi s napřaženou pěstí.
"Výborný plán, bráško," řekl s nadšením.
Edward natáhl paži, aby praštil Emmetta do pěsti svou vlastní.
"Ne," zasyčela Rosalie.
"Absolutně ne," souhlasila jsem.
"Hezké." Jasperův hlas byl uznalý.
"Pitomci," zamumlala Alice.
Esme se jenom zlobně dívala na Edwarda.
Napřímila jsem se na židli, abych k sobě přilákala pozornost. Tohle byla moje schůzka.
"Tak dobře. Edward vám nabídl alternativu k zvážení," řekla jsem chladně. "Tak hlasujme."
Tentokrát jsem se dívala na Edwarda; bylo by lepší, kdyby mi jeho názor už nepřekážel. "Chceš, abych se stala součástí vaší rodiny?"
Jeho oči byly tvrdé a černé jako uhel. "Ne takhle. Zůstaneš člověk."
Přikývla jsem s věcným výrazem ve tváři a posunula jsem se o místo dál.
"Alice?"
"Ano."
"Jaspere?"
"Ano," řekl a jeho hlas byl vážný. Trochu mě to překvapilo - vůbec jsem si nebyla jeho hlasem jistá -, ale potlačila jsem svou reakci a posunula se dál.
"Rosalie?"
Zaváhala, kousla se do svého plného, dokonalého spodního rtu. "Ne."
Nehnula jsem ani brvou a zlehka jsem otočila hlavu, abych viděla na dalšího, ale ona zvedla obě ruce dlaněmi vzhůru.
"Prosím tě, dovol mi, abych to vysvětlila," prosila. "Nemyslím to tak, že k tobě mám nějakou averzi jako k sestře. To jenom že… tohle není život, který bych si pro sebe vybrala. Přála bych si, aby tam tehdy byl někdo, kdo by za mě hlasoval proti."
Pomalu jsem přikývla a pak jsem se otočila k Emmettovi.
"Zatraceně, ano!" Zakřenil se. "Však už najdeme nějaký způsob, jak se s tím Demetrim popasovat."
Stále jsem se tomu usmívala, když jsem se podívala na Esme.
"Ano, samozřejmě, Bello. Já už tě za člena rodiny považuju."
"Děkuju, Esme," zamumlala jsem a otočila jsem se ke Carlisleovi.
Byla jsem najednou nervózní, mrzelo mě, že jsem jako první nepožádala o jeho hlas. Byla jsem si jistá, že má největší váhu, počítá se víc než jakákoliv většina.
Carlisle se na mě nedíval.
"Edwarde," řekl.
"Ne," zavrčel Edward. Jeho čelist se napjala a vycenil zuby.
"Je to jediný způsob, který dává smysl," naléhal Carlisle. "Rozhodl ses, že bez ní nebudeš žít, a to mi nedává na vybranou."
Edward pustil mou ruku a svou vysunul zpod stolu. Vykradl se z místnosti a v duchu vrčel.
"Myslím, že můj názor znáš." Carlisle si povzdechl.
Stále jsem se dívala za Edwardem. "Díky," zamumlala jsem.
Z druhé místnosti se ozvala strašná rána.
Trhla jsem sebou a rychle promluvila. "To je všechno, co jsem potřebovala. Děkuju vám. Za to, že si mě chcete nechat. Cítím k vám všem přesně to samé, co vy ke mně." Na konci se mi dojetím třásl hlas.
Esme stála vmžiku vedle mě a objímala mě studenými pažemi.
"Nejdražší Bello," vydechla.
Objala jsem ji také. Koutkem oka jsem si všimla, jak se Rosalie dívá dolů na stůl a uvědomila jsem si, že moje slova se dají vyložit dvěma způsoby.
"No, Alice," řekla jsem, když mě Esme pustila. "Kde to chceš udělat?"
Alice na mě zírala, oči se jí rozšiřovaly hrůzou.
"Ne! Ne! NE!" zařval Edward a vrazil zpátky do místnosti. Stál přede mnou, než jsem stihla mrknout, skláněl se nade mnou a obličej mu planul vzteky. "Zbláznila ses?" křičel. "Copak jsi úplně přišla o rozum?"
Přikrčila jsem se s rukama na uších.
"Ehm, Bello," vložila se do toho Alice úzkostným hlasem. "Myslím, že na to ještě nejsem připravená. Budu se muset připravit…"
"Slíbilas mi to," připomněla jsem jí a zlobně jsem se na ni dívala pod Edwardovou paží.
"Já vím, ale… Vážně, Bello! Nemám ani ponětí, jak tě nezabít."
"Dokážeš to," povzbuzovala jsem ji. "Já ti věřím."
Edward zuřivě vrčel.
Alice zavrtěla rychle hlavou, vypadala zděšeně.
"Carlisle?" otočila jsem se a podívala se na něj.
Edward popadl můj obličej do svých dlaní a přinutil mě dívat se mu do očí. Druhou ruku měl napřaženou dlaní ke Carlisleovi.
Carlisle si toho nevšímal. "Jsem schopný to udělat," odpověděl na mou otázku. Přála jsem si vidět jeho výraz. "Nebudeš v žádném nebezpečí, nestane se, že bych ztratil kontrolu."
"To zní dobře." Doufala jsem, že má slova pochopí; špatně se mi mluvilo, když mi Edward držel čelist.
"Vydrž," ucedil Edward skrz zuby. "Nemusí to být hned."
"Není důvod, aby to nebylo hned," opáčila jsem zkomoleně.
"Pár mě jich napadá."
"Samozřejmě, že tebe ano," řekla jsem kysele. "A teď mě pusť."
Pustil mi obličej a založil si paže na prsou. "Asi za tři hodiny tě tady Charlie bude hledat. A nedivil bych se, kdyby do toho zapletl policajty."
"Všechny tři, co tam má." Ale zamračila jsem se.
Tohle byla vždycky ta nejtěžší část. Charlie, Renée. Teď taky Jacob. Lidé, které ztratím, lidé, kterým ublížím. Přála jsem si, aby to šlo zařídit tak, že bych byla jediná, kdo bude trpět, ale věděla jsem, že to není možné.
Současně jsem jim víc ubližovala tím, že jsem zůstávala člověkem. Vystavovala jsem Charlieho soustavnému nebezpečí, protože jsem s ním žila pod jednou střechou. Vystavovala jsem Jaka ještě většímu nebezpečí tím, že jsem přitáhla jeho nepřátele na území, které se cítí zavázán chránit. A Renée - nemohla jsem ani riskovat návštěvu vlastní matky ze strachu, že jí s sebou přivezu smrtelné nebezpečí!
Byla jsem magnet na nebezpečí; s tím už jsem se smířila.
A když už jsem se s tím smířila, tak jsem taky věděla, že se musím postarat sama o sebe a zároveň chránit ty, které miluju, i když to znamená, že nemůžu být s nimi. Musela jsem být silná.
"Vzájmu toho, abychom zůstali nenápadní," řekl Edward a stále mluvil se zaťatými zuby, ale díval se teď na Carlislea, "navrhuju, abychom tenhle rozhovor odložili, alespoň než Bella dokončí střední školu a odstěhuje se od Charlieho."
"To je rozumný požadavek, Bello," poukázal Carlisle.
Myslela jsem na to, jak by Charliemu bylo dnes ráno při probuzení, kdyby - po tom všem, čím si za poslední týden prošel - napřed ztratil Harryho, pak jsem já bez vysvětlení zmizela - našel mou postel prázdnou. Takové chování si nezasloužil. Byla to jenom trocha času navíc; maturity nejsou tak daleko…
Našpulila jsem rty. "Já to zvážím."
Edward se uvolnil. Čelist mu povolila.
"Měl bych tě asi vzít domů," řekl. Teď už byl klidnější, ale bylo vidět, že se nemůže dočkat, až mě odtud odvede. "Jenom pro případ, že by se Charlie vzbudil brzy."
Podívala jsem se na Carlislea. "Takže po maturitě?"
"Máš moje slovo."
Zhluboka jsem se nadechla, usmála jsem se a otočila se zpátky k Edwardovi. "Dobře. Můžeš mě vzít domů."
Edward mě rychle vystrkal z domu dřív, než mi Carlisle mohl slíbit něco dalšího. Táhl mě zadem, takže jsem neviděla, co se to rozbilo v obývacím pokoji.
Cesta domů probíhala mlčky. Cítila jsem se vítězoslavně a trochu sebejistě. Samozřejmě jsem taky byla k smrti vystrašená, ale snažila jsem se nemyslet na to. Bát se předem bolesti - fyzické nebo duševní - nemělo smysl, tak to zatím odložím. Alespoň dokud nebudu absolutně muset.
Když jsme dorazili k nám domů, Edward se nezastavil. Vyšplhal se po zdi do mého okna za půl vteřiny. Pak si stáhl moje paže z krku a posadil mě na postel.
Myslela jsem, že mám celkem jasnou představu o tom, co si myslí, ale jeho výraz mě překvapil. Místo aby byl rozzuřený, o něčem uvažoval. Rázoval tiše tam a zpátky mým setmělým pokojem, zatímco já jsem se dívala na něj s rostoucím podezřením.
"Ať plánuješ cokoliv, nevyjde ti to," varovala jsem ho.
"Pšt. Přemýšlím."
"Eh," zasténala jsem, práskla jsem sebou zpátky na postel a přetáhla si deku přes hlavu.
Nebylo slyšet žádný zvuk, ale najednou byl u mě. Odtáhl přikrývku, aby na mě viděl. Lehl si vedle mě. Natáhl ruku, aby mi smetl vlasy z tváře.
"Jestli ti to nevadí, byl bych mnohem radši, kdyby sis neschovávala obličej. Žil jsem bez tebe tak dlouho, jak jsem jen dokázal snést. Teď… mi něco pověz."
"A co?" zeptala jsem se neochotně.
"Kdybys mohla mít cokoliv na světě, naprosto cokoliv, co by to bylo?"
Představila jsem si svůj skeptický pohled. "Tebe."
Zavrtěl netrpělivě hlavou. "Něco, co ještě nemáš."
Nebyla jsem si jistá, kam se mě snaží navést, takže jsem pečlivě uvažovala, než jsem odpověděla. Napadlo mě něco, co jsem si sice přála, ale asi se to nemohlo nikdy splnit.
"Chtěla bych… aby to nemusel dělat Carlisle. Chtěla bych, abys mě proměnil ty."
Dívala jsem se ustaraně, jak zareaguje, a čekala jsem na další záchvat zuřivosti, jak jsem to viděla už u nich doma. Byla jsem překvapená, že se jeho výraz nezměnil. Pořád byl zamyšlený, jako by počítal.
"Za co bys byla ochotná to vyměnit?"
Nevěřila jsem vlastním uším. Zírala jsem na jeho klidný obličej a vybreptla odpověď, než jsem se nad ní stihla zamyslet.
"Za cokoliv."
Usmál se slabě a pak našpulil rty. "Pět let?"
Obličej se mi zkroutil do podivného výrazu - něco mezi žalostí a hrůzou.
"Řekla jsi cokoliv," připomněl mi.
"Ano, ale…. ale ty ten čas využiješ k tomu, abys našel způsob, jak se z toho vyvléknout. Musím kout železo, dokud je žhavé. Navíc je prostě příliš nebezpečné být člověk - alespoň pro mě. Takže cokoliv, ale tohle ne."
Zamračil se. "Tři roky?"
"Ne!"
"Copak to pro tebe nemá vůbec žádnou cenu?"
Pomyslela jsem na to, jak moc to chci. Usoudila jsem, že bude lepší zachovat si tvář pokerového hráče a nedat mu znát, jak velmi moc to chci. Budu na něj mít větší páku. "Šest měsíců?"
Obrátil oči v sloup. "To nestačí."
"Tak tedy rok," řekla jsem. "To je můj limit."
"Dej mi aspoň dva."
"Ani náhodou. Devatenáct, to zvládnu. Ale nehodlám se dostat nikam blízko dvacítky. Jestliže ty zůstáváš navěky teenagerem, tak já chci taky."
Na chviličku se zamyslel. "Dobře. Zapomeň na časové limity. Jestli chceš, abych to byl já - tak se budeš muset podřídit jediné podmínce."
"Podmínce?" Hlas mi pohasl. "Jaké podmínce?"
Jeho oči byly opatrné - mluvil pomalu. "Napřed si mě vezmi."
Dívala jsem se na něj a vyčkávala… "Dobře. V čem je pointa?"
Povzdechl si. "Zraňuješ moje ego, Bello. Právě jsem vyslovil nabídku k sňatku, a ty si myslíš, že je to vtip."
"Edwarde, prosím tě, buď vážný."
"Jsem stoprocentně vážný." Zíral na mě bez stopy humoru v obličeji.
"Ale no tak," řekla jsem a hlas se mi hystericky zachvíval. "Je mi teprve osmnáct."
"No, mně je skoro sto deset. Je načase, abych se usadil."
Podívala jsem se stranou, ven z tmavého okna, a snažila se potlačit paniku, než mě zachvátí.
"Podívej, manželství není zas tak vysoko na mém hodnotovém žebříčku, víš? Pro Renée a Charlieho to bylo něco jako polibek smrti."
"Zajímavá volba slov."
"Ty víš, jak to myslím."
Zhluboka se nadechl. "Prosím tě, neříkej mi, že se bojíš závazku." Jeho hlas byl nevěřícný a já jsem pochopila, co tím myslí.
"Tak to zrovna není," vykračovala jsem se. "Já… se bojím Renée. Ona má takové skutečně vyhraněné názory ohledně vdavek před třicátým rokem věku."
"Protože by byla radši, kdyby ses stala jednou z navěky zatracených, než aby ses vdala." Ponuře se zasmál.
"Ty si myslíš, že jsi vtipný."
"Bello, když porovnáš závazek manželského slibu se závazkem zaprodat duši, abys mohla žít věčně jako upír…" Zavrtěl hlavou. "Jestli nemáš dost odvahy na to, aby sis mě vzala, pak…"
"No," přerušila jsem ho. "A co když mám? Co kdybych ti řekla, abys mě teď hned vzal do Vegas? Byla by ze mě upírka za tři dny?"
Usmál se a zuby se mu ve tmě zablýskly. "Jasně," řekl, protože mě prokoukl, že to jen tak hraju. "Dojdu si pro auto."
"Zatraceně," zamručela jsem. "Dám ti osmnáct měsíců."
"To neberu," odmítl s úsměvem. "Tahle podmínka se mi líbí."
"Fajn. Nechám Carlislea, aby to udělal, až odmaturuju."
"Když to tak doopravdy chceš." Pokrčil rameny a obdařil mě úsměvem naprosto andělským.
"Ty jsi nemožný," zasténala jsem. "Příšero."
Zachechtal se. "Kvůli tomu si mě nechceš vzít?"
Znovu jsem zasténala.
Naklonil se ke mně; jeho oči tmavé jako noc roztály a zněžněly a rozptýlily mou pozornost, "Prosím, Bello," zašeptal.
Zapomněla jsem na chvíli dýchat. Pak jsem se vzpamatovala a rychle jsem zavrtěla hlavou ve snaze pročistit si náhle zamlženou mysl.
"Dopadlo by to líp, kdybych býval měl čas obstarat prstýnek?"
"Ne! Žádné prstýnky!" skoro jsem zakřičela.
"Teď jsi tomu dala," zašeptal.
"Jejda."
"Charlie vstává; radši bych měl jít," řekl Edward rezignovaně.
Srdce mi přestalo tlouct.
Na chviličku odměřoval můj výraz. "Bylo by tedy ode mě dětinské, kdybych se schoval ve skříni?"
"Ne," zašeptala jsem dychtivě. "Zůstaň tu. Prosím."
Edward se usmál a zmizel.
Celá rozrušená jsem seděla ve tmě a čekala, až mě Charlie přijde zkontrolovat. Edward věděl přesně, co dělá, a já jsem byla ochotná se vsadit, že celé to uražené překvapení bylo součástí jeho hry. Samozřejmě, stále jsem měla v záloze Carlislea, ale teď jsem věděla, že je šance, že by mě Edward proměnil sám, a to jsem hrozně chtěla. Byl to takový podvodník.
Dveře mého pokoje se s vrzáním otevřely.
"Dobré ráno, tati."
"Och, ahoj, Bello." Byl rozpačitý, že jsem ho nachytala. "Nevěděl jsem, že jsi vzhůru."
"Jo. Jenom jsem čekala, až se vzbudíš, abych si mohla dát sprchu." Začala jsem vstávat.
"Počkej," řekl Charlie a rozsvítil světlo. Mrkala jsem v náhlém jasu a dávala si pozor, abych se nedívala na skříň. "Napřed si na chviličku promluvme."
Nedokázala jsem ovládnout svůj úšklebek. Zapomněla jsem požádat Alici o nějakou dobrou výmluvu.
"Víš, že jsi v průšvihu."
"Jo, to vím."
"Tyhle tři dny byly na zbláznění. Vrátil jsem se domů z Harryho pohřbu, a tys byla pryč. Jacob mi dokázal jenom říct, že jsi utekla s Alicí Cullenovou a že si myslí, že máš potíže. Nenechala jsi mi žádné číslo a nezavolala jsi mi. Nevěděl jsem, kde jsi, nebo kdy - a jestli vůbec - se vrátíš. Máš vůbec ponětí, jak… jak…" Nedokázal dokončit větu. Krátce se zhluboka nadechl a pokračoval. "Můžeš mi uvést jediný důvod, proč bych tě neměl šupem poslat do Jacksonvillu?"
Přimhouřila jsem oči. Takže on mi bude hrozit, jo? Tuhle hru si můžeme zahrát oba. Posadila jsem se a přitáhla si kolem sebe deku, jako kdyby mi byla zima. "Protože já nikam nepojedu."
"Počkej chviličku, mladá dámo!"
"Podívej, tati, přijímám plnou zodpovědnost za svoje chování a ty máš právo uložit mi domácí vězení, na jak dlouho chceš. Taky budu uklízet celý dům a prát a umývat nádobí, dokud neuznáš, že jsem se napravila. A taky uznávám, že jsi asi v právu, jestli mě chceš vykopnout - ale to mě nepřinutí letět na Floridu."
Jeho obličej jasně zrudnul. Párkrát se zhluboka nadechl, než odpověděl.
"Nechtěla bys mi vysvětlit, kde jsi byla?"
Ach, zatraceně! "To byla… naléhavá záležitost."
Zvedl obočí v očekávání, že mu to náležitě vysvětlím.
Nafoukla jsem si tváře vzduchem a pak jsem hlasitě vydechla. "Nevím, co ti mám říct, tati. Bylo to hlavně nedorozumění. On řekl tohle, ona řekla tohle. Vymklo se to z ruky."
Čekal s nedůvěřivým výrazem.
"Víš, Alice řekla Rosalii, že jsem skočila z útesu…" Zuřivě jsem se snažila vymyslet to tak, aby to do sebe zapadalo, abych se mohla držet pravdy co možná nejblíž, abych si svoje vysvětlení nepodkopala neschopností přesvědčivě lhát. Ale než jsem mohla pokračovat, Charlieho výraz mi připomněl, že nevěděl nic o žádném útesu.
Parádní průšvih. Jako kdybych už nebyla dost namočená.
"Tuším, že jsem ti o tom neřekla," vykoktala jsem. "To nic nebylo. Jenom jsem blbnula, byla jsem si zaplavat s Jakem… No, to je jedno, prostě Rosalie to řekla Edwardovi a on se zlobil. Ona to totiž náhodou podala tak, jako kdybych se snad chtěla zabít, nebo co. On pak nebral telefony, takže mě Alice odtáhla do… L. A., abych to vysvětlila osobně." Pokrčila jsem rameny, zoufale jsem doufala, že nebude tak rozrušený z mého úniku, že by mu uteklo parádní vysvětlení, které jsem mu právě poskytla.
Charlie zůstal stát jako opařený. "Ty ses opravdu snažila se zabít, Bello?"
"Ne, jasně že ne. Jenom jsme blbli s Jakem. Skoky z útesu. Děcka v La Push to dělají pořád. Jak jsem říkala, nic to nebylo."
Charlieho obličej se rozehřál - z úleku do rozpálené zuřivosti. "A co je vůbec Edwardovi Cullenovi po tom?" vyštěkl. "Celou tu dobu tě tu nechával samotnou, beze slova -"
Přerušila jsem ho. "Další nedorozumění."
Jeho obličej se znovu začervenal. "Takže on se vrátil?"
"Nejsem si jistá, jaký je jeho přesný plán. Myslím, že se vrátili všichni."
Zavrtěl hlavou, žíla na čele mu tepala. "Chci, aby ses od něj držela dál, Bello. Já mu nevěřím. Je pro tebe moc zkažený. Nedovolím, aby tě zase takhle rozhodil."
"Fajn," řekla jsem krátce.
Charlie se zhoupl na patách. "Och." Chvíli tápal, překvapeně vydechl. "Myslel jsem, že budeš dělat potíže."
"Taky jo." Dívala jsem se mu přímo do očí. "Chtěla jsem říct, fajn, já se odstěhuju."
Oči se mu vyvalily z důlků; obličej nabral hnědorudou barvu. Moje odhodlání zakolísalo, když jsem si začala dělat starosti o jeho zdraví. Nebyl mladší než Harry…
"Tati, já se nechci odstěhovat," řekla jsem mírnějším tónem. "Mám tě ráda. Vím, že si děláš starosti, ale v tomhle mi musíš důvěřovat. A musíš slevit ve svých názorech na Edwarda, pokud chceš, abych tu zůstala. Chceš, abych tady žila, nebo ne?"
"To není fér, Bello. Ty víš, že chci, abys tu zůstala."
"Pak buď na Edwarda milý, protože on bude pořád se mnou." Řekla jsem to s důvěrou. To přesvědčení bylo stále silné.
"Ne pod mou střechou!" zahřměl Charlie.
Ztěžka jsem si povzdechla. "Podívej, já ti dnes v noci - nebo už je asi ráno - nebudu dávat žádná další ultimáta. Jenom si to nech pár dní projít hlavou, ano? Ale měj na paměti, že jsme se s Edwardem dali dohromady a nikdo to nezmění."
"Bello!"
"Promysli si to," stála jsem na svém. "A zatímco to budeš dělat, mohl bys mi poskytnout trochu soukromí? Vážně potřebuju sprchu."
Charlie měl v obličeji podivný odstín fialové, ale odešel a práskl za sebou dveřmi. Slyšela jsem ho, jak rozzuřeně dupe dolů po schodech.
Odhodila jsem přikrývku a Edward už tam byl, seděl v houpacím křesle, jako kdyby byl přítomen po celý rozhovor.
"Promiň mi to," zašeptala jsem.
"Ne že bych si nezasloužil něco mnohem horšího," zamručel. "Nezačínej si s Charliem nic kvůli mně, prosím tě."
"S tím si nedělej hlavu," vydechla jsem, zatímco jsem si posbírala toaletní potřeby a sadu čistého oblečení. "Začnu si přesně tolik, kolik je nutné, ani o chlup víc. Nebo se mi snažíš říct, že nemám kam jít?" Vykulila jsem oči v předstíraném zděšení.
"Přestěhovala by ses do domu plného upírů?"
"To je pravděpodobně to nejbezpečnější místo pro někoho, jako jsem já. Navíc…" Usmála jsem se. "Jestli mě Charlie vyhodí, pak není nutné čekat do maturity, že ne?"
Jeho čelist se napjala. "Tak dychtivá po věčném zatracení," zamručel.
"Víš, že tomu doopravdy nevěříš."
"Myslíš, že nevěřím?" zuřil.
"Ne. Nevěříš."
Hněvivě si mě měřil a chtěl něco říct, ale já jsem ho utnula.
"Kdybys doopravdy věřil, že jsi ztratil svou duši, tak když jsem tě našla ve Volteře, okamžitě by ti došlo, co se děje, a nemyslel by sis, že jsme mrtví oba společně. Ale tobě to nedošlo - řekl jsi, 'To je zvláštní. Carlisle měl pravdu'," připomněla jsem mu vítězoslavně. "Přece jen máš v sobě naději."
Protentokrát Edward nebyl schopen slova.
"Takže si oba zachovejme naději, ano?" navrhla jsem. "Ne že by na tom záleželo. Jestli zůstaneš se mnou, žádné nebe nepotřebuju."
Pomalu vstal a přistoupil ke mně, aby mi vzal obličej do dlaní a upřeně se mi podíval do očí. "Navždy," přísahal, stále trochu vyvedený z míry.
"Nic jiného nechci," řekla jsem a natáhla se na špičky, abych mu mohla vtisknout polibek.

23.kapitola-Pravda

31. prosince 2009 v 15:25 Nový měsíc (stmívání)-kniha
Měla jsem pocit, že jsem spala hrozně dlouho - tělo jsem měla ztuhlé, jako kdybych se za celou tu dobu ani jednou nepohnula. Mysl jsem měla omámenou a pomalou; v hlavě mi závratně vířily podivné, barevné sny - sny a noční můry. Byly tak živé. Děsivé i nebeské, všechno smíchané dohromady v bizarním zmatku. Zažívala jsem hroznou netrpělivost a strach, měla jsem ten strašný pocit bezmoci, že nedokážu kmitat nohama dost rychle… A byla tam spousta příšer, červenookých ďáblů, kteří byli o to děsivější, že byli uhlazeně zdvořilí. Ten sen ve mně silně přetrvával - dokonce jsem si dokázala vzpomenout na jména. Ale nejpodivnější, nejsilnější pocit z toho snu nebyla hrůza. Nejjasnější postavou v tom snu byl anděl.
Bylo těžké pustit ho a probudit se. Ten sen se nechtěl dát odsunout do trezoru, kam jsem odkládala sny, v kterých jsem odmítala znovu účinkovat. Bojovala jsem s ním, zatímco moje mysl se postupně propracovávala k bdělosti a zaměřovala se na skutečnost. Nemohla jsem si vzpomenout, jaký je den v týdnu, ale byla jsem si jistá, že mě něco čeká, ať už schůzka s Jacobem, škola nebo práce. Zhluboka jsem se nadechla a přemítala, jak přežít další den.
Něco studeného se zlehka dotklo mého čela.
Přitiskla jsem oči pevněji k sobě. Zdálo se, že pořád sním, a ten sen je mimořádně živý. Byla jsem tak blízko probuzení… každou vteřinu se vytrhnu ze spánku a sen bude pryč.
Ale uvědomila jsem si, že mi to připadá až příliš skutečné, a to by mi mohlo přinést potíže. Kamenné paže, které mě objímaly, byly až příliš hmotné. Kdybych to nechala zajít dál, později bych toho litovala. S odevzdaným povzdechem jsem rozlepila víčka, abych tu iluzi rozehnala.
"Ach!" zalapala jsem po dechu a zakryla si oči pěstmi.
No jasně, zašla jsem příliš daleko; udělala jsem chybu, když jsem dovolila, aby se mi představivost takhle vymkla z ruky. Dobře, tak "dovolila" nebylo to správné slovo. Přinutila jsem ji, aby se mi vymkla z ruky - spíš se dá říct, že jsem slídila za svými halucinacemi - a teď mě moje mysl doběhla.
Trvalo mi méně než půl vteřiny uvědomit si, že když už jsem teď stejně blázen, můžu si klidně vychutnávat přeludy, pokud jsou příjemné.
Znovu jsem otevřela oči - a Edward tam stále byl, jeho dokonalý obličej se skláněl jen pár centimetrů nad mým.
"Vylekal jsem tě?" zeptal se úzkostlivě tichým hlasem.
Tahle halucinace se mi moc zamlouvala. Ta tvář, ten hlas, ta vůně, všechno - bylo to mnohem lepší, než když jsem se topila. Ten krásný výtvor mojí představivosti vyděšeně sledoval, jak střídám výrazy. Jeho oči měly duhovky černé jako uhel a pod spodními víčky modřinovité stíny. To mě překvapilo; moji halucinační Edwardové byli obvykle lépe živeni.
Dvakrát jsem mrkla a zoufale jsem se snažila vzpomenout si na poslední věc, o které jsem si byla jistá, že je skutečná. Součástí mého snu byla i Alice a já jsem přemítala, jestli se opravdu vrátila do Forks, nebo jestli to byla jenom úvodní část snu. Myslela jsem si, že se vrátila toho dne, kdy jsem se málem utopila…
"No tohle, do prkýnka!" zakrákala jsem. Hlas jsem měla chraptivý od spánku.
"Co se děje, Bello?"
Nešťastně jsem se na něj zamračila. Jeho obličej byl ještě úzkostnější než předtím.
"Jsem mrtvá, že jo?" zasténala jsem. "Vážně jsem se utopila. Sakra, sakra, sakra! Tohle Charlieho zabije."
Edward se také zamračil. "Nejsi mrtvá."
"Tak proč se neprobouzím?" nadhodila jsem a zvedla obočí.
"Ty jsi vzhůru, Bello."
Zavrtěla jsem hlavou. "Jasně, jasně. To chceš, abych si myslela. A až se opravdu probudím, bude to mnohem horší. Jestli se probudím, což se nestane, protože jsem mrtvá. To je hrozné. Chudák Charlie. A Renée a Jake…" odmlčela jsem se v hrůze nad tím, co jsem to provedla.
"Chápu, že by sis mě mohla splést s noční můrou." Jeho pousmání bylo nemilosrdné. "Ale nedovedu si představit, čím ses tak provinila, abys skončila v pekle. Spáchala jsi hodně vražd, zatímco jsem byl pryč?"
Ušklíbla jsem se. "Zjevně ne. Kdybych byla v pekle, nebyl bys tu se mnou."
Povzdechl si.
V hlavě se mi rozjasňovalo. Oči mi rychle - a neochotně - těkaly od jeho obličeje k tmavému otevřenému oknu a zase zpátky. Začala jsem si vybavovat detaily… a pocítila jsem, jak se mi kůže nad lícními kostmi slabě rozehřívá ruměncem, protože mi pomalu docházelo, že Edward je skutečný že je opravdu tady se mnou, a že ztrácím čas, když se chovám jako pitomec.
"Takže se to všechno doopravdy stalo?" Bylo téměř nemožné uvěřit, že ten domnělý sen je vlastně skutečnost. Moje hlava na takovou představu nechtěla přistoupit.
"Jak se to vezme," Edwardův úsměv byl stále tvrdý. "Jestli máš na mysli to, jak nás v Itálii málem připravili o život, pak ano."
"To je zvláštní," přemítala jsem. "Já jsem vážně byla v Itálii. Věděl jsi, že jsem nikdy nebyla dál na východ než v Albuquerque?"
Obrátil oči v sloup. "Možná bys měla zase usnout. Nemluvíš souvisle."
"Už nejsem unavená." Všechno se mi teď jasně vybavovalo. "Kolik je hodin? Jak dlouho jsem spala?"
"Je chvilku po jedné v noci. Takže asi čtrnáct hodin."
Při těch slovech jsem se protáhla. Byla jsem tak ztuhlá.
"Charlie?" zeptala jsem se.
Edward se zamračil. "Spí. Asi bys měla vědět, že právě porušuju pravidla. No, prakticky vzato ne, protože říkal, že nikdy znovu nepřekročím jeho práh, a já jsem přišel oknem. Nicméně význam těch slov byl jasný."
"Charlie tě vykázal z domu?" zeptala jsem se a nevěřícnost se rychle tavila v zuřivost.
Jeho oči byly smutné. "Čekala jsi něco jiného?"
Moje oči byly rozzlobené. Budu si muset s otcem promluvit - možná bude vhodná doba, abych mu připomněla, že už jsem dosáhla věkové hranice dospělosti. Ne že by na tom tak záleželo, samozřejmě, ale jde o princip. Brzy už nebude žádný důvod k prohibici. Obrátila jsem svoje myšlenky k méně bolestným úvahám.
"Jak zní ta historka?" zeptala jsem se. Jednak jsem na ni byla upřímně zvědavá, ale také jsem se zoufale snažila udržet rozhovor uvolněný, a musela jsem se pořádně držet, abych ho nevystrašila zběsilým ukňouraným škemráním, které mnou zmítalo.
"Jak to myslíš?"
"Co mám jako říct Charliemu? Jakou mám omluvu pro to, že jsem zmizela na… mimochodem, jak dlouho jsem byla pryč?" Snažila jsem se v duchu si spočítat hodiny.
"Jen tři dny." Jeho oči se napjaly, ale tentokrát se usmál přirozeněji. "Vlastně jsem doufal, že máš nějaké dobré vysvětlení sama. Mě nic nenapadlo."
Zasténala jsem. "To je úžasné."
"No, Alice třeba na něco přijde," nadhodil ve snaze mě uklidnit.
A já jsem byla klidná. Co na tom záleží, s čím se budu muset vypořádat později? Každá vteřina, kterou tu strávil - tak blízko u mě, jeho bezchybný obličej zářil v kalném světle od číslic na budíku - byla vzácná a nesměla se promarnit.
"Takže," začala jsem a vybrala si tu nejmíň důležitou - ačkoliv přesto nesmírně zajímavou - otázku. Dopravil mě bezpečně domů a teď se každou chvíli mohl rozhodnout odejít. Musela jsem ho přimět, aby se rozpovídal. Navíc bez zvuku jeho hlasu tohle dočasné nebe nebylo kompletní. "Co jsi dělal až do té doby před třemi dny?"
Okamžitě nasadil obezřetný výraz. "Celkem nic vzrušujícího."
"No jistě," zamumlala jsem.
"Proč se takhle tváříš?"
"No…," našpulila jsem zamyšleně rty. "Kdybys byl přece jen sen, tak bych se dočkala přesně takové odpovědi. Moje představivost už je nějaká opotřebovaná."
Povzdechl si. "Když ti to povím, uvěříš konečně, že nemáš noční můru?"
"Noční můru!" opakovala jsem pohrdavě. Čekal na mou odpověď. "Možná," řekla jsem po kratičkém přemýšlení. "Když mi to povíš."
"Byl jsem… lovit."
"Nic lepšího tam nemáš?" kritizovala jsem. "To rozhodně nedokazuje, že jsem vzhůru."
Zaváhal a pak promluvil pomalu a pečlivě vybíral slova. "Nelovil jsem pro jídlo… vlastně jsem se trénoval… ve stopování. To mi moc nejde."
"Co jsi stopoval?" zeptala jsem se nechápavě.
"Nic důležitého." Jeho slova neodpovídala jeho výrazu; vypadal naštvaně, nepříjemně.
"Nechápu."
Zaváhal; jeho obličej, zářící podivně zeleným odleskem ze světla budíku, byl ztrhaný.
"Já…," zhluboka se nadechl. "Dlužím ti omluvu. Ne, samozřejmě ti dlužím mnohem, mnohem víc než to. Ale musíš vědět…," začal mluvit hrozně rychle, vzpomněla jsem si, že tak někdy mluví, když je rozčilený, takže jsem se musela pořádně soustředit, aby mi žádné slovo neuniklo, "…že jsem neměl ani tušení. Neuvědomoval jsem si, jakou jsem za sebou zanechal spoušť. Myslel jsem, že je to tu pro tebe bezpečné. Naprosto bezpečné. Neměl jsem ponětí, že Victoria…," vycenil zuby, když vyslovil to jméno, "se vrátí. Připouštím, že když jsem ji tenkrát viděl, věnoval jsem větší pozornost Jamesovým myšlenkám. A neviděl jsem, že bude schopná takhle zareagovat. Že je vůbec mezi nimi takové pouto. Myslím, že teď už chápu, proč - byla si jím tak jistá, že myšlenka na to, že by se mu to nepovedlo, ji ani nenapadla. Právě tahle její přehnaná důvěra zastřela její city k němu - proto jsem neviděl hloubku jejich vztahu, to pouto mezi nimi.
Ne že by existovala nějaká omluva pro to, jakému nebezpečí jsem tě vystavil. Když jsem slyšel, co jsi vyprávěla Alici - co ona sama viděla - když jsem si uvědomil, že jsi musela vložit svůj život do rukou vlkodlaků, nezralých, nevyzpytatelných, nejnebezpečnějších tvorů kromě Victorie samotné." Otřásl se a vodopád slov se na chviličku zastavil. "Prosím, chci abys věděla, že jsem o tomhle všem vůbec neměl ponětí. Je mi špatně, stydím se do hloubi duše i teď, když tě vidím a cítím v bezpečí ve své náruči. Jsem ten nejubožejší příklad -"
"Přestaň," přerušila jsem ho. Díval se na mě bolestnýma očima a já jsem se snažila najít správná slova, která by ho zbavila této domnělé povinnosti, působící mu tolik bolesti. Musela jsem mu říct velmi tvrdá slova. Nevěděla jsem, jestli je ze sebe dostanu, aniž bych se sesypala. Ale musela jsem se pokusit nějak to napravit. Nechtěla jsem být v jeho životě zdrojem úzkosti a pocitu viny. Chtěla jsem, aby byl šťastný, bez ohledu na to, co mě to bude stát.
Skutečně jsem doufala, že se mi podaří odložit tuto poslední část našeho rozhovoru na později. Takhle to všechno skončí mnohem dříve.
Spoléhala jsem se na všechny ty měsíce praxe, kdy jsem se kvůli Charliemu snažila chovat normálně, a podařilo se mi udržet nevzrušený obličej.
"Edwarde," řekla jsem. Jeho jméno mě trochu pálilo v krku při vyslovování. Cítila jsem, jak přízrak díry čeká, aby se mi zase mohutně verval do hrudi, jakmile Edward zmizí. Nevěděla jsem tak docela, jak to tentokrát přežiju. "S tímhle musíš okamžitě přestat. Nemůžeš se na to dívat takhle. Nemůžeš dovolit, aby ti tohle… tenhle pocit viny ovládl život. Nemůžeš přebírat zodpovědnost za věci, které se mi tady staly. Nic z toho není tvoje chyba, tohle prostě k mému životu patří. Takže si musíš uvědomit, že až příště upadnu pod kola autobusu nebo cokoliv jiného, nesmíš se z toho obviňovat. Nemůžeš jenom tak utíkat do Itálie, protože jsi špatný z toho, že jsi mě nezachránil. I kdybych skočila z toho útesu s úmyslem se zabít, byla by to moje volba, a ne tvoje chyba. Já vím, že to patří k tvé… tvé povaze, že za všechno přičítáš vinu sobě, ale opravdu nemůžeš dovolit, aby to došlo do takových extrémů! Je to velmi nezodpovědné - mysli na Esme a na Carlislea a -"
Málem jsem to prohrála. Zastavila jsem se, abych se zhluboka nadechla, a doufala jsem, že se uklidním. Musela jsem mu dát svobodu. Musela jsem se postarat o to, aby už se nikdy nic podobného nestalo.
"Isabello Marie Swanová," zašeptal a po tváři mu přeběhl ten nejpodivnější výraz. Vypadal téměř rozzlobeně. "Vážně jsi přesvědčená, že jsem požádal Volturiovy, aby mě zabili, protože jsem se cítil provinile?"
To jsem nechápala. "A ne snad?"
"Cítil jsem se strašně provinile. Víc, než dokážeš pochopit."
"Tak… co to říkáš? Já tomu nerozumím."
"Bello, šel jsem za Volturiovými, protože jsem si myslel, že jsi mrtvá," řekl tiše a upíral na mě urputný pohled. "I kdybych neměl žádný podíl na tvé smrti…," otřásl se, když zašeptal to poslední slovo, "i kdyby to nebyla moje vina, přesto bych do té Itálie jel. Samozřejmě, neměl jsem jednat tak zbrkle - měl jsem si promluvit přímo s Alicí a nespokojit se jen s přetlumočením od Rose. Ale co jsem si měl podle tebe myslet, když ten kluk říkal, že je Charlie na pohřbu? Jaké jsem měl vyhlídky?"
"Vyhlídky…," zamumlal pak zamyšleně. Jeho hlas byl tak tichý, že jsem si nebyla jistá, že jsem to slyšela správně. "Osud se vždycky postaví proti nám. Děláme chybu za chybou. Už nikdy nebudu kritizovat Romea."
"Ale já tomu pořád nerozumím," řekla jsem. "To je to, k čemu se snažím dobrat. I kdyby, tak co?"
"Prosím?"
"I kdybych byla mrtvá, tak co by se stalo?"
Dlouze se na mě nevěřícně díval, než odpověděl: "Nepamatuješ si nic z toho, co jsem ti předtím říkal?"
"Pamatuju si všechno, co jsi mi říkal." Včetně slov, kterými popřel všechna předešlá.
Přejel mi špičkou studeného prstu po spodním rtu. "Bello, zdá se, že jsi obětí nedorozumění." Zavřel oči a s úsměvem zakroutil hlavou. Nebyl to šťastný úsměv. "Myslel jsem, že jsem to předtím vysvětlil jasně. Bello, já nemůžu žít ve světě, kde ty neexistuješ."
"Já jsem…" Hlava se mi točila, když jsem hledala vhodné slovo. "Zmatená." To fungovalo. Nedokázala jsem pochopit smysl toho, co říkal.
Zíral mi hluboko do očí svým upřímným, vážným pohledem. "Jsem dobrý lhář, Bello. Musím být."
Ztuhla jsem, svaly se mi stáhly jako při nárazu. Linie zlomu v mé hrudi se zavlnila; bolest z ní mi vyrazila dech.
Zatřásl mi ramenem, jak se snažil uvolnit můj ztuhlý posez. "Nech mě to domluvit! Jsem dobrý lhář, ale že mi uvěříš tak snadno…" Trhl sebou. "To mě… zranilo."
Čekala jsem, stále jako přimrazená.
"Když jsme byli v lese, když jsem ti dával sbohem…" Nedovolila jsem si na to vzpomínat. Přemáhala jsem se, abych se udržela pouze v přítomném okamžiku.
"Ty jsi mě nechtěla pustit," zašeptal. "To jsem viděl. Nechtěl jsem to udělat - měl jsem pocit, že mě to zabije, jestli to udělám - ale věděl jsem, že pokud tě nedokážu přesvědčit, že už tě nemiluju, bude ti trvat déle se přes to přenést a pokračovat v normálním životě. Doufal jsem, že když budeš přesvědčená, že jsem si to rozmyslel, zachováš se stejně tak."
"Čistý řez," zašeptala jsem nehybnými rty.
"Přesně tak. Ale nikdy mě nenapadlo, že to bude tak snadné! Myslel jsem, že to bude skoro nemožné - budeš si tak jistá pravdou, že budu hodiny muset lhát jako když tiskne, abych do tvé hlavy i jen zasel semínko pochybností. Lhal jsem, a je mi to tak líto - líto, protože jsem ti ublížil, líto, protože to byla marná snaha. Promiň, že jsem tě nedokázal uchránit před tím, co jsem. Lhal jsem, abych tě zachránil, a nepovedlo se. Promiň.
Ale jak jsi mi mohla uvěřit? Když jsem ti tisíckrát řekl, že tě miluju, jak jsi mohla dopustit, aby jediné slovo zlomilo tvou víru ve mě?"
Neodpověděla jsem. Byla jsem příliš šokovaná, abych zformulovala rozumnou odpověď.
"Viděl jsem ti na očích, že jsi upřímně uvěřila, že už tě nechci. Nejabsurdnější, nejsměšnější představa - jako kdybych já bez tebe dokázal existovat!"
Stále jsem byla, jako když mě přimrazí. Jeho slova mi nedávala smysl, protože byla neskutečná.
Znovu mi zatřásl ramenem, ne tvrdě, ale dost na to, aby mi trochu zadrkotaly zuby.
"Bello," povzdechl si. "Vážně, co sis to myslela!"
A tak jsem se rozplakala. Slzy se mi draly do očí a pak se mi kutálely po tvářích.
"Já jsem to věděla," vzlykala jsem. "Já jsem věděla, že se mi to zdá."
"Ty jsi neuvěřitelná," řekl a zasmál se - tvrdým, bezmocným smíchem. "Jak to mám říct, abys mi uvěřila? Ty nespíš a ani nejsi mrtvá. Já jsem tady a miluju tě. Vždycky jsem tě miloval a vždycky tě budu milovat. Myslel jsem na tebe, každou vteřinu, co jsem byl pryč, jsem v duchu viděl tvou tvář. Když jsem ti říkal, že tě nechci, bylo to to nejčernější rouhání."
Zavrtěla jsem hlavou a slzy se mi nadále řinuly z očí.
"Nevěříš mi, že ne?" zašeptal a jeho obličej byl bledší než obvykle - viděla jsem to i v tlumeném světle. "Proč dokážeš uvěřit lži, ale ne pravdě?"
"Nikdy nedávalo smysl, abys mě miloval," vysvětlovala jsem a hlas se mi dvakrát zlomil. "Vždycky jsem to věděla."
Přimhouřil oči a zaťal čelist.
"Dokážu ti, že jsi vzhůru," slíbil.
Vzal můj obličej pevně do svých železných rukou a nevšímal si mé snahy otočit hlavu stranou.
"Nedělej to, prosím tě," zašeptala jsem.
Zarazil se, rty jen centimetr od mých.
"Proč ne?" zeptal se. Jeho dech mi vanul do tváře, až se mi z toho točila hlava.
"Až se vzbudím…" Otevřel ústa, aby protestoval, takže jsem se opravila: "Dobře, zapomeň na to - až zase odjedeš, bude to pro mě těžké i tak."
O kousíček se odtáhl, aby se mi podíval do obličeje.
"Včera, když jsem se tě dotýkal, byla jsi tak… váhavá, tak opatrná, a teď zase. Potřebuju vědět, proč to tak je. Je to proto, že jsem přišel moc pozdě? Protože jsem ti přespříliš ublížil? Protože sis opravdu našla někoho jiného, jak jsem to po tobě chtěl? To by bylo… docela spravedlivé. Nestavěl bych se proti tvému rozhodnutí. Takže se prosím nesnaž šetřit moje city - jenom mi řekni, jestli mě stále můžeš milovat po tom všem, co jsem ti udělal. Můžeš?" zašeptal.
"Co je to za pitomou otázku?"
"Jen na ni odpověz. Prosím tě."
Dlouho jsem se na něj zlobně dívala. "To, co k tobě cítím, se nikdy nezmění. Samozřejmě, že tě miluju - a s tím nemůžeš nic nadělat!"
"To je všechno, co jsem potřeboval slyšet."
V tu chvíli přitiskl své rty na mé a já jsem se mu nedokázala ubránit. Ne proto, že byl tisíckrát silnější než já, ale protože se moje vůle zhroutila do prachu ve vteřině, kdy se naše rty setkaly. Tento polibek nebyl zdaleka tak opatrný jako ty ostatní, které jsem si pamatovala, což mi celkem dobře vyhovovalo. Jestli se mám ještě víc potrhat, chci aspoň dostat co nejvíc na oplátku.
Takže jsem mu polibek oplatila, srdce mi přerývaně tlouklo, lapala jsem po dechu a moje prsty mu hladově přejížděly po tváři. Vnímala jsem ho každou křivkou svého těla a byla jsem tak ráda, že mě neposlechl - na světě nebyla žádná bolest, kvůli které bych si tohle nechala ujít. Jeho ruce se učily zpaměti můj obličej, stejně jako moje ruce přejížděly po jeho tváři, a v krátkých sekundách, když se jeho rty uvolnily, šeptal moje jméno.
Když jsem začínala mít pocit, že už to nevydržím a omdlím, odtáhl se a položil si ucho na moje srdce.
Ležela jsem tam, omámená, a čekala, až se mi dýchání zpomalí a ztiší.
"Mimochodem," řekl uvolněným tónem. "Já tě neopouštím."
Nic jsem na to neřekla a zdálo se, že on v mém mlčení slyší beznaděj.
Zvedl obličej, aby mi viděl do očí. "Nikam nepůjdu. Ne bez tebe," dodal vážněji. "Opustil jsem tě v první řadě proto, že jsem chtěl, abys měla šanci na normální, šťastný, lidský život. Viděl jsem, co ti dělám - neustále jsi se mnou byla na pokraji nebezpečí, bral jsem tě ze světa, do kterého jsi patřila, neustále jsem riskoval tvůj život. Byl jsem s tebou. Tak jsem to musel zkusit. Musel jsem něco udělat, a zdálo se, že odejít je jediný způsob. Kdybych si nemyslel, že ti bude líp, nikdy bych se k tomu nepřinutil. Na to jsem příliš sobecký. Jenom ty jsi mohla být důležitější než to, co jsem chtěl já sám… co jsem potřeboval. Chci a potřebuju být s tebou a vím, že už nikdy v sobě nenajdu tolik síly, abych tě zase opustil. Mám příliš mnoho výmluv, proč zůstat - díkybohu za to! Zdá se totiž, že ty prostě nebudeš nikdy v bezpečí, bez ohledu na to, kolik kilometrů mezi nás položím."
"Nic mi neslibuj," zašeptala jsem. Kdybych si dovolila doufat, a nic z toho nebylo… to by mě zabilo. Kde mě nedokázali dorazit všichni ti nemilosrdní upíři, tam by to svedla naděje.
V černých očích mu kovově zajiskřil hněv. "Myslíš, že ti teď lžu?"
"Ne - nelžeš." Zavrtěla jsem hlavou a snažila se souvisle si to promyslet. Zkoumat hypotézu, že mě opravdu miluje, a přitom zůstat objektivní, nezaujatá, abych nepadla do pasti naděje. "Možná to myslíš vážně… teď. Ale co zítra, až si promyslíš všechny důvody, kvůli kterým jsi hlavně odešel? Nebo příští měsíc, až po mně Jasper zase vyjede?"
Trhl sebou.
Zamyslela jsem se nad těmi posledními dny svého života předtím, než mě opustil, a snažila jsem se vidět je přes filtr toho, co mi teď říkal. Když jsem se na to dívala z té perspektivy a představila si, že mě opustil, i když mě miloval, opustil mě pro moje dobro, pak jeho zadumanost a chladné mlčení nabíraly odlišný význam. "Není to tak, že sis to první rozhodnutí pořádně nepromýšlel, viď?" uhodla jsem. "Nakonec uděláš to, o čem jsi přesvědčený, že je správné."
"Nejsem tak silný, jak si myslíš," řekl. "To, co je správné a špatné, pro mě nakonec stejně přestalo moc znamenat; už jsem byl odhodlaný se vrátit. Než mi Rosalie oznámila tu zprávu, byl jsem rozhodnutý, že už bez tebe nebudu žít ani týden, ani den. Stálo mě námahu vydržet to jednu hodinu. Byla to jenom otázka času - nijak dlouhého - než bych se ukázal ve tvém okně a prosil, abys mě vzala zpátky. I teď bych rád prosil, kdybys o to stála."
Ušklíbla jsem se. "Mluv vážně, prosím tě."
"Ale já mluvím," nenechal se odbýt a hněvivě si mě měřil. "Mohla by ses prosím tě snažit poslouchat, co ti říkám? Dovolíš mi, abych se ti pokusil vysvětlit, co pro mě znamenáš?"
Čekal a sledoval můj obličej, aby se ujistil, že opravdu poslouchám.
"Před tebou, Bello, byl můj život jako noc, když nesvítí měsíc. Veliká tma, ale byly tam hvězdy - body světla a rozumu… A pak jsi prolétla mým nebem jako meteorit. Najednou bylo všechno v ohni; všechno se rozjasnilo, zkrásnělo. Když jsi mi zmizela, když meteorit zapadl za horizont, všechno zčernalo. Nic se nezměnilo, jenom moje oči byly tím světlem oslepené. Už jsem nedokázal vidět hvězdy. A nic už nemělo význam."
Chtěla jsem mu věřit. Ale to, co tu popisoval, byl můj život bez něj, a ne naopak.
"Tvoje oči si zvyknou," zamumlala jsem.
"To je právě ten problém - nejde to."
"A co tvoje rozptýlení, zábavy?"
Zasmál se beze stopy humoru. "To bylo jenom součástí té lži, lásko. Neexistovalo nic, co by mě dokázalo rozptýlit od té… té agonie. Srdce mi netluče už skoro devadesát let, ale tohle bylo jiné. Jako kdyby moje srdce bylo pryč - jako kdybych tam měl díru. Jako kdybych nechal všechno, co jsem měl uvnitř, tady s tebou."
"To je legrační," zamumlala jsem.
Nakrčil jedno dokonalé obočí. "Legrační?"
"Chtěla jsem říct zvláštní - myslela jsem, že na tom jsem takhle jenom já. Taky ze mě toho spousta scházela. Tak dlouho jsem nebyla schopná pořádně se nadechnout." Vtáhla jsem vzduch do plic a vychutnávala si ten pocit. "A moje srdce. To bylo definitivně ztracené."
Zavřel oči a položil si hlavu, aby slyšel, jak moje srdce tluče. Já jsem mu tiskla tvář do vlasů, cítila jsem na kůži jejich strukturu, vdechovala jsem tu lahodnou vůni.
"Takže stopování tě nerozptýlilo?" zeptala jsem se zvědavě. Teď jsem se potřebovala sama rozptýlit. Hrozilo, že se příliš poddám té naději. Později už pak nebudu schopná se zastavit. Moje srdce tlouklo, zpívalo mi v prsou.
"Ne." Povzdechl si. "To nikdy nebylo rozptýlení. Byla to nutnost."
"Co to znamená?"
"To znamená, že i když jsem ze strany Victorie nikdy nečekal žádné nebezpečí, nechtěl jsem, aby jí to jen tak prošlo… No, ale jak jsem říkal, šlo mi to hrozně. Stopoval jsem ji až do Texasu, ale pak jsem sledoval falešnou stopu do Brazílie - a ona ve skutečnosti přišla sem." Zasténal. "Nebyl jsem ani na správném kontinentu! A zatím, horší než moje nejhorší obavy…"
"Tys lovil Victorii?" Napůl jsem vykřikla, jakmile jsem dokázala najít svůj hlas, vystřelila jsem o dvě oktávy.
Charlieho vzdálené chrápání se zadrhlo, a pak zase nabralo pravidelný rytmus.
"Nijak úspěšně," odpověděl Edward a sledoval můj rozzlobený výraz se zmateným pohledem. "Ale tentokrát to udělám lépe. Už nám tu nebude dlouho kazit vzduch."
"To je… o tom nemůže být řeč," podařilo se mi vykoktat. Šílenství. I kdyby měl s sebou na pomoc Emmetta nebo Jaspera. I kdyby měl na pomoc Emmetta a Jaspera. Bylo to horší než moje další představa - jak kousek od zlověstné, úskočné Victorie stojí Jacob Black. Edwarda jsem si tam představit nedokázala, ačkoliv byl o mnoho nezdolnější než můj napůl lidský nejlepší přítel.
"Její čas vypršel. Tenkrát jsem ji možná nechal vyklouznout, ale teď ne, ne potom, co -"
Znovu jsem ho přerušila pokud možno klidným hlasem. "Neslíbil jsi mi právě, že už nikam neodejdeš?" zeptala jsem se a hned jsem ta slova zaháněla, nechtěla jsem, aby se mi zakořenila v srdci. "To se zrovna neslučuje s rozsáhlou stopovací expedicí, že ne?"
Zamračil se. Hluboko v jeho hrudi se mu začalo ozývat vrčení. "Dodržím svůj slib, Bello. Ale Victoria…" vrčení bylo hlasitější "… zemře. Brzy."
"Není kam spěchat," mírnila jsem ho a snažila se zakrýt svou paniku. "Možná se nevrátí. Jakova smečka ji asi vystrašila. Opravdu není žádný důvod jít ji hledat. Navíc mám teď větší problémy než Victorii."
Edward přimhouřil oči, ale přikývl. "To je pravda. Ti vlkodlaci jsou problém."
Odfrkla jsem si. "Nemluvila jsem o Jacobovi. Můj problém je mnohem horší než hrstka dospívajících vlků, kteří si koledují o malér."
Edward se díval, jako kdyby chtěl něco říct, a pak se nad tím líp zamyslel. Zuby mu scvakly "Vážně?" ucedil. "Tak co by byl ten tvůj největší problém? Vedle čeho ti Victoriin návrat připadá jako nepodstatná věc?"
"Tak tedy druhý největší, no," ohradila jsem se.
"Dobře," souhlasil podezíravě.
Odmlčela jsem se. Nebyla jsem si jistá, jestli dokážu vyslovit to jméno. "Jsou jiní, kteří mě přijdou hledat," připomněla jsem mu tlumeným šeptem.
Povzdechl si, ale ta odezva nebyla tak silná, jak bych si po jeho reakci na Victorii představovala.
"Volturiovi jsou jenom druhý největší problém?"
"Nezdá se, že by tě to tak trápilo," všimla jsem si.
"No, máme spoustu času si to promyslet. Oni vnímají čas úplně jinak než ty, dokonce i jinak než já. Počítají roky tak, jako ty počítáš dny. Nepřekvapilo by mě, kdyby ti bylo třicet, než jim zase přijdeš na mysl," dodal bezstarostně.
Zmocnila se mě hrůza.
Třicet.
Takže jeho sliby nakonec nic neznamenaly. Jestli se dožiju svých třicátých narozenin, pak nemůže mít v plánu zůstat se mnou napořád. Hrubá bolest tohoto poznání mě přiměla uvědomit si, že už jsem začala doufat, aniž bych si k tomu dala svolení.
"Nemusíš se bát," řekl úzkostlivě, když viděl, jak se mi na řasách zase sbírají slzy. "Nedovolím, aby ti ublížili."
"Dokud jsi tady." Ne že by mi záleželo na tom, co se mi stane, až mě opustí.
Vzal mou tvář do svých kamenných rukou a pevně ji podržel, zatímco jeho půlnoční oči zíraly do mých s přitažlivou silou černé díry. "Nikdy tě znovu neopustím."
"Ale tys říkal třicet," zašeptala jsem. Slzy přetekly přes okraj. "Co? Zůstaneš se mnou, ale stejně mě necháš zestárnout? To jistě."
Jeho oči zněžněly, zatímco jeho ústa ztvrdla. "To je přesně to, co hodlám udělat. Jakou mám jinou volbu? Nemůžu bez tebe být, ale nezničím ti duši."
"Je to opravdu…" Snažila jsem se udržet vyrovnaný hlas, ale tahle otázka byla příliš těžká. Pamatovala jsem si jeho obličej, když ho Aro téměř prosil, aby si to rozmyslel a učinil mě nesmrtelnou. Ten jeho znechucený, smutný pohled tam. Šlo při té jeho posedlosti nechat mě člověkem skutečně o mou duši, anebo si jenom nebyl jistý, že mě chce mít u sebe tak dlouho?
"Ano?" zeptal se a čekal na mou otázku.
Položila jsem jinou. Téměř tak těžkou.
"Ale co když zestárnu natolik, že si lidé budou myslet, že jsem tvoje matka? Tvoje babička?" Hlas jsem měla nabitý emocemi - znovu se mi vybavil babiččin obličej v tom zrcadle ve snu.
Celý jeho výraz zněžněl. Slíbal mi z tváře slzy. "To pro mě nic neznamená," dýchal mi na kůži. "Ty budeš vždycky v mém světě ta nejkrásnější. Samozřejmě…" Zaváhal a zlehka se zachvěl. "Kdyby ses nabažila ty mě - kdybys chtěla někoho jiného - já bych to pochopil, Bello. Slibuju, že ti nebudu stát v cestě, kdybys mě chtěla opustit."
Jeho oči byly jako tekutý onyx a naprosto upřímné. Mluvil, jako kdyby nad tím pitomým plánem nekonečně dlouho přemýšlel.
"Uvědomuješ si, že nakonec umřu, že jo?" zeptala jsem se.
Také o tomhle přemýšlel. "Půjdu co nejrychleji za tebou."
"To je vážně…" Hledala jsem správné slovo. "Ujeté."
"Bello, je to jediná správná cesta, která zbývá!"
"Tak si to trošku zopakujeme," řekla jsem; byla jsem rozhněvaná a to mi velmi ulehčovalo mluvit jasně a rozhodně. "Pamatuješ si na Volturiovy, ne? Nemůžu zůstat člověkem napořád. Zabijí mě. I když si na mě nevzpomenou dřív, než mi bude třicet," - to slovo jsem zasyčela -, "vážně si myslíš, že zapomenou?"
"Ne," odpověděl pomalu a zavrtěl hlavou. "Oni nezapomenou. Ale…"
"Ale?"
Usmál se, když viděl, jak na něj ustaraně koukám. Možná jsem to nebyla já, kdo se zbláznil.
"Mám pár plánů."
"A tyhle plány," řekla jsem a můj hlas nabíral s každým slovem víc kyselosti. "Tyhle plány se všechny soustřeďují kolem toho, že mám zůstat člověkem."
Můj postoj zatvrdil jeho výraz. "Přirozeně." Jeho tón byl odměřený, jeho božský obličej arogantní.
Dlouhou chvíli jsme na sebe hněvivě zírali.
Pak jsem se zhluboka nadechla, narovnala ramena a odstrčila jeho paže, abych se mohla posadit.
"Chceš, abych šel pryč?" zeptal se a mně srdce radostí poskočilo, že ho ta představa bolí, ačkoliv se snaží nedat to najevo.
"Ne," odpověděla jsem. "Já jdu pryč."
Podezíravě se díval, jak slézám z postele a tápu po temném pokoji, abych našla boty.
"Můžu se zeptat, kam jdeš?" zeptal se.
"Jdu k vám domů," řekla jsem a stále jsem slepě hmatala kolem sebe.
Vstal a přišel ke mně. "Tady máš boty. Jak jsi měla v plánu se tam dostat?"
"Náklaďáčkem."
"To ale Charlieho asi vzbudí," strašil mě.
Vzdychla jsem. "Já vím. Ale upřímně, stejně budu mít zaracha kolik týdnů. Tak do jakého většího průšvihu se ještě můžu dostat?"
"Do žádného. Bude obviňovat mě, ne tebe."
"Jestli máš lepší nápad, poslouchám."
"Zůstaň tady," navrhl, ale bylo vidět, že si nedělá iluze.
"Ani nápad. Ale ty tu klidně zůstaň, chovej se tu jako doma," povzbuzovala jsem ho, překvapená, jak přirozeně moje žertování zní, a namířila jsem si ke dveřím.
Byl tam dřív než já a postavil se mi do cesty.
Zamračila jsem se a otočila se k oknu. Nebylo zase tak vysoko nad zemí a pod ním byla hlavně tráva…
"Dobře," povzdechl si. "Svezu tě."
Pokrčila jsem rameny. "Jak chceš. Ale ty bys tam asi taky měl být."
"A to jako proč?"
"Protože jsi mimořádně zaujatý a já jsem si jistá, že budeš chtít dostat šanci ventilovat svoje názory."
"Moje názory na jaké téma?" zeptal se se zaťatými zuby.
"Tohle už se netýká jenom tebe. Nejsi středobod vesmíru, víš?" Můj vlastní osobní vesmír, to je ovšem samozřejmě jiná věc. "Jestli na nás poštveš Volturiovy kvůli něčemu tak pitomému, jako je moje lidská podstata, pak má tvoje rodina taky právo rozhodnout."
"O čem rozhodnout?" odděloval každé slovo.
"O mé smrtelnosti. Dám o ní hlasovat."

22.kapitola-Let

31. prosince 2009 v 15:24 Nový měsíc (stmívání)-kniha
Demetri nás nechal ve vesele honosné recepční místnosti, kde žena jménem Gianna stále zaujímala své místo za nablýskaným pultem. Ze skrytých reproduktorů cinkala radostná, neškodná hudba.
"Neodcházejte, dokud se nesetmí," varoval nás.
Edward přikývl a Demetri spěchal pryč.
Zdálo se, že Giannu vůbec nepřekvapilo to, co slyšela, ačkoliv se dívala na Edwardův vypůjčený plášť se zlomyslným zájmem.
"Jsi v pořádku?" zeptal se Edward šeptem, příliš tiše, aby ho ta žena mohla slyšet. Jeho hlas byl hrubý - jestli je u sametu něco takového možné - úzkostí. Říkala jsem si, že je ještě ve stresu z naší situace.
"Radši ji nech, aby si sedla, nebo upadne," nabádala ho Alice. "Je úplně bez sebe."
Až v tu chvíli jsem si uvědomila, že se třesu, silně se třesu, celé mé tělo vibrovalo, až mi zuby drnčely. Místnost kolem mě tančila, všechno jsem viděla rozmazaně. Jednu divokou sekundu jsem přemítala, jestli se takhle cítí Jacob těsně předtím, než se promění ve vlkodlaka.
Slyšela jsem zvuk, který nedával smysl, podivný, trhavý protějšek k jinak veselé doprovodné hudbě. Rozrušená chvěním jsem nedokázala poznat, odkud vychází.
"Šš, Bello, šš," konejšil mě Edward a táhl mě k pohovce co nejdál od té zvědavé ženské za pultem.
"Myslím, že se jí zmocňuje hysterie. Možná bys jí měl dát facku," navrhla Alice.
Edward po ní vrhl zuřivý pohled.
Pak jsem pochopila. No tohle. Ten hluk, to jsem byla já. Ten trhavý zvuk byly vzlyky vycházející mi z prsou. Proto jsem se tak roztřásla.
"Je to v pořádku, jsi v bezpečí, je to v pořádku," opakoval Edward zpěvavě pořád dokola. Přitáhl si mě na klín a zabalil mě do tlustého vlněného pláště, aby mě ochránil před svou studenou kůží.
Věděla jsem, že je to ode mě hloupé, takhle reagovat. Kdo věděl, kolik času mi zbývá, jak dlouho se mu ještě budu moct dívat do tváře? Byl zachráněný, i já jsem byla zachráněná, a jakmile budeme na svobodě, může mě opustit. Když budu mít oči tak plné slz, že neuvidím jasně jeho rysy, bude to mrhání - bláznovství.
Ale ani slzy nedokázaly smýt ten obraz, který jsem stále viděla v duchu - panický strach ve tváři té malé ženy s růžencem.
"Všichni ti lidé," vzlykala jsem.
"Já vím," zašeptal.
"To je tak strašné."
"Ano, to je. Mrzí mě, že jsi to musela vidět."
Položila jsem si hlavu na jeho studenou hruď a cípem tlustého pláště jsem si utřela oči. Párkrát jsem se zhluboka nadechla a snažila se uklidnit.
"Mohu vám něco přinést?" zeptal se něčí hlas zdvořile. Byla to Gianna, nakláněla se Edwardovi přes rameno s pohledem, který byl starostlivý a profesionálně odtažitý zároveň. Zdálo se, že jí nevadí, že má tvář jenom pár centimetrů od nepřátelského upíra. Buďto neměla o ničem ani potuchy, nebo byla ve své práci velmi dobrá.
"Ne," odpověděl Edward chladně.
Přikývla, usmála se na mě a pak zmizela.
Čekala jsem, až bude z doslechu. "Ví, co se tady děje?" zeptala jsem se tichým a ochraptělým hlasem. Získávala jsem nad sebou kontrolu, mé dýchání se uklidňovalo.
"Ano. Ví všechno," řekl mi Edward.
"Ví, že ji jednoho dne zabijí?"
"Ví, že je tu ta možnost," odpověděl.
To mě překvapilo.
V Edwardově obličeji bylo těžko číst. "Doufá, že se rozhodnou ji ušetřit."
Cítila jsem, jak mi z obličeje mizí krev. "Ona chce být jednou z nich?"
Přikývl. Očima se mi zabodával do obličeje a sledoval mou reakci.
Zachvěla jsem se. "Jak to může chtít?" zašeptala jsem spíš pro sebe, než že bych skutečně hledala odpověď. "Jak se může dívat na to, jak všichni ti lidé proudí do té odporné místnosti, a přitom chtít být toho součástí?"
Edward neodpověděl. Jeho výraz se změnil v reakci na něco, co jsem řekla.
Dívala jsem se do jeho překrásné tváře a snažila se pochopit tu změnu, ale najednou mi došlo, že jsem skutečně tady, v Edwardově náruči, i když možná přechodně, a zrovna teď nám ani nehrozí smrt.
"Ach, Edwarde," zanaříkala jsem a znovu jsem se rozvzlykala. Byla to pitomá reakce. Slzy mi tekly takovým proudem, že jsem mu zase neviděla do tváře, a to bylo neomluvitelné. Jistotu, že se na něj budu smět dívat, jsem měla jenom do západu slunce. Zase jako v pohádce, až uplyne stanovený čas, kouzlo se rozplyne.
"Co se děje?" zeptal se, stále úzkostně, a hladil mě po zádech.
Objala jsem ho pažemi kolem krku - co nejhoršího by mohl udělat? Jenom mě odstrčit - a přitiskla jsem se blíž k němu. "Je to ode mě ošklivé, že jsem teď šťastná?" zeptala jsem se. Hlas se mi dvakrát zlomil.
Neodstrčil mě. Přitáhl si mě pevně na svou ledově tvrdou hruď, tak těsně, že se mi těžce dýchalo, i když plíce jsem měla naprosto v pořádku. "Já vím přesně, jak to myslíš," zašeptal. "Ale máme spoustu důvodů ke štěstí. Zaprvé, jsme naživu."
"Ano," souhlasila jsem. "To je dobrý důvod."
"A jsme spolu," vydechl. Jeho dech byl tak sladký, že se mi z toho zatočila hlava.
Jenom jsem přikývla, přesvědčená, že té myšlence nepřikládá stejnou váhu jako já.
"A s trochou štěstí budeme naživu i zítra."
"Doufejme," řekla jsem stísněně.
"Vyhlídky jsou celkem dobré," ujistila mě Alice. Byla tak tichá, že jsem téměř zapomněla na její přítomnost. "Za necelých čtyřiadvacet hodin se uvidím s Jasperem," dodala spokojeným tónem.
Šťastná Alice. Ona mohla důvěřovat ve svou budoucnost.
Nedokázala jsem odtrhnout oči od Edwardova obličeje na dlouho. Dívala jsem se na něj a ze všeho nejvíc jsem si přála, aby budoucnost nikdy nenastala. Aby tento okamžik trval na věky, nebo jestli to není možné, abych společně s tímto okamžikem přestala existovat já.
Edward se zase díval na mě, jeho tmavé oči byly zjihlé, a tak bylo snadné si namlouvat, že cítí to samé co já. Tak jsem to udělala. Namlouvala jsem si to, aby byl ten okamžik sladší.
Objel mi konečky prstů kruhy pod očima. "Vypadáš tak unavená."
"A ty vypadáš žíznivě," zašeptala jsem a prohlížela jsem si fialové modřiny pod jeho černými duhovkami.
Pokrčil rameny. "To nic není."
"Víš to jistě? Mohla bych si sednout vedle Alice," nabídla jsem se neochotně; byla bych radši, aby mě v tu chvíli zabil, než bych se o kousíček pohnula z místa, kde jsem seděla.
"Nebuď směšná." Povzdechl si; jeho sladký dech mě pohladil po tváři. "Nikdy jsem neměl pod kontrolou tuhle stránku své povahy víc než právě teď."
Měla jsem na něj milion otázek. Jedna z nich se mi právě drala na rty, ale udržela jsem jazyk na uzdě. Nechtěla jsem si pokazit tu chvíli, jakkoli byla nedokonalá - tady v té místnosti, z které se mi dělalo špatně, před očima budoucí stvůry.
Tady v jeho náručí bylo tak snadné fantazírovat, že o mě stojí. Nechtěla jsem teď myslet na jeho motivaci - jestli se tak chová, aby mě udržel v klidu, protože nebezpečí ještě nepominulo, nebo se jen cítí vinen za to, kde jsme se octli, a ulevilo se mu, že není zodpovědný za mou smrt. Možná ten čas odloučení stačil na to, že jsem ho pro tuto chvíli nenudila. Ale to mi bylo všechno jedno. Byla jsem mnohem šťastnější, když jsem se tak balamutila.
Ležela jsem mu tiše v náručí, znovu si ukládala jeho obličej do paměti, předstírala jsem, že je všechno jako dřív…
Díval se mi do tváře, jako kdyby dělal to samé co já, a přitom s Alicí diskutovali, jak se dostat domů. Jejich hlasy byly tak rychlé a tiché, že mi bylo jasné, že jim Gianna nemůže rozumět. Mně samé z toho polovina unikala. Pochytila jsem, že to asi bude znamenat krádež dalšího auta. Přemítala jsem líně, jestli se žluté Porsche už dostalo zpátky k majiteli.
"Co znamenaly ty řeči o zpěvačkách?" zeptala se Alice v jednu chvíli.
"La tua cantante," řekl Edward. Zazpíval ta slova s melodií.
"Ano, to," přitakala Alice a já jsem se na chvíli soustředila. Také jsem se tomu předtím divila.
Cítila jsem, jak Edward pokrčil rameny. "To je jejich název pro někoho, kdo voní tak, jako Bella voní mně. Říkají jí moje pěvkyně - protože mi její krev zpívá."
Alice se zasmála.
Byla jsem dost unavená, aby se mi chtělo spát, ale přemáhala jsem to v sobě. Nechtěla jsem si nechat uniknout ani vteřinu z doby, po kterou ho mám u sebe. Během té chvíle, kdy mluvil s Alicí, se najednou sklonil dolů a políbil mě - jeho rty hladké jako sklo se mi otíraly o vlasy, čelo, špicku nosu. Pokaždé to bylo jako elektrický šok do mého dlouho dřímajícího srdce. Zvuk jeho tlukotu jako by naplňoval celou místnost.
Bylo to jako ochutnat ráj uprostřed pekla.
Úplně jsem ztratila ponětí o čase. Takže když se Edwardovy objímající paže napjaly a oba se s Alicí podívali dozadu do místnosti obezřetným pohledem, zpanikařila jsem. Přikrčila jsem se Edwardovi v klíně, když Alec - s jasně červenýma očima a v neposkvrněném světle šedém obleku, navzdory odpolednímu jídlu - prošel dvojitými dveřmi.
Byla to dobrá zpráva.
"Jste volní a můžete odejít," oznámil nám a jeho tón byl tak vřelý, že by si člověk myslel, že jsme celý život přátelé. "Žádáme ale, abyste se ve městě nezdržovali."
Edward se nesnažil předstírat podobnou vřelost; jeho hlas byl ledově chladný. "To nebude problém."
Alec se usmál, přikývl a zase zmizel.
"Jděte pravou chodbou kolem rohu k první řadě výtahů," řekla nám Gianna, když mi Edward pomáhal na nohy. "Hala je o dvě poschodí níž a je z ní východ na ulici. Na shledanou," dodala mile. Přemítala jsem, jestli její pracovní způsobilost bude stačit na to, aby ji ušetřili.
Alice po ní vrhla temný pohled.
Ulevilo se mi, že existuje ještě jiný východ ven; nebyla jsem si jistá, jestli bych vydržela další procházku podzemím.
Odcházeli jsme vkusnou luxusní halou pryč. Já jsem byla jediná, kdo se ohlédl zpátky na středověký hrad, který se skrýval pod propracovanou obchodní fasádou. Odsud jsem neviděla věž, za což jsem byla vděčná.
Slavnost na ulicích byla stále v plném proudu. Když jsme rychle procházeli úzkými dlážděnými uličkami, právě se rozsvěcovaly pouliční lampy. Nebe nad námi bylo kalné, světle šedé, ale domy v ulicích stály tak těsně u sebe, že měl člověk dojem, že je skoro tma.
I slavnost byla temnější. Edwardův dlouhý plášť sahající až na zem nebyl tak nápadný, jak by za normálního večera ve Volteře asi byl. Byli tam i jiní v černých saténových pláštích a umělohmotné upíří zuby, které jsem viděla u toho dítěte na náměstí dnes v poledne, byly teď večer velmi populární i mezi dospělými.
"Směšné," zamručel Edward.
Nevšimla jsem si, kdy Alice zmizela. Podívala jsem se vedle sebe, abych se jí na něco zeptala, ale ona byla pryč.
"Kde je Alice?" zašeptala jsem vyděšeně.
"Šla vyzvednout tvoje tašky tam, kde je dopoledne schovala."
Zapomněla jsem, že mám přístup k zubnímu kartáčku. Vyhlídky na další chvíle tak byly podstatně růžovější.
"Taky krade další auto, že jo?" hádala jsem.
Usmál se. "Ne, dokud nebudeme z města."
Cesta k hlavní městské bráně mi připadala velmi dlouhá. Edward viděl, jak jsem vyčerpaná; ovinul mi paži kolem pasu a podpíral mě při chůzi.
Otřásla jsem se, když mě protáhl tmavým kamenným klenutým průchodem. Veliká starodávná padací mříž nad námi byla jako dveře od klece, které před námi můžou každou chvíli zapadnout a uvěznit nás ve městě.
Edward mě vedl k tmavému autu, které čekalo s nastartovaným motorem v kaluži stínu napravo od brány. K mému překvapení vklouzl na zadní sedadlo se mnou, místo aby se tlačil za volant.
Alice se tvářila kajícně. "Omlouvám se." Pokynula neurčitě k palubní desce. "Nebylo moc z čeho vybírat."
"To je v pořádku, Alice," usmál se Edward. "Nemůže to být pokaždé 911 Turbo."
Povzdechla si. "Možná si jedno takové pořídím legálně. Bylo to fantastické."
"Koupím ti nějaké k Vánocům," slíbil Edward.
Alice se otočila, aby se na něj zářivě usmála, což mě trochu vylekalo, protože současně už se řítila dolů po tmavém a točitém úbočí kopce.
"Žluté," upřesnila.
Edward mě držel pevně v náručí. Uvnitř šedého pláště mi bylo teplo a příjemně. Víc než příjemně.
"Teď se můžeš prospat, Bello," zamumlal. "Je po všem."
Věděla jsem, že míní to nebezpečí, noční můru ve starodávném městě, ale přesto jsem musela ztěžka polknout, než jsem mohla odpovědět.
"Já nechci spát. Nejsem unavená." Jenom ta druhá věta byla lež. Nechtěla jsem zavřít oči. Auto bylo jenom spoře osvětlené kontrolkami na palubní desce, ale stačilo to, abych mu viděla do tváře.
Přitiskl mi rty do dolíčku pod uchem. "Zkus to," povzbuzoval mě.
Zavrtěla jsem hlavou.
Povzdechl si. "Jsi pořád stejně umíněná."
Byla jsem umíněná; přemáhala jsem těžká víčka a vyhrála jsem. Nejtěžší to bylo na tmavé silnici; jasná světla na letišti ve Florencii mi to usnadňovala, stejně jako šance vyčistit si zuby a převléknout se do čistého; Alice také koupila nové oblečení Edwardovi a on nechal tmavý plášť v jedné ulici na hromadě odpadků. Cesta letadlem do Říma byla tak krátká, že za tu dobu únava neměla reálnou šanci se mě zmocnit. Věděla jsem, že let z Říma do Atlanty bude úplně něco jiného, zvlášť když nám Alice koupila zase ta měkká sedadla v první třídě. Takže jsem požádala letušku, jestli by mi nemohla přinést jednu colu.
"Bello," řekl Edward nesouhlasně. Věděl, jak špatně snáším kofein.
Alice seděla za námi. Slyšela jsem, jak šeptá do telefonu Jasperovi.
"Já nechci spát," vysvětlila jsem mu. Doufala jsem, že mé výmluvě uvěří, protože konec konců byla pravdivá: "Když teď zavřu oči, uvidím věci, které vidět nechci. Budu mít děsivé sny."
Pak už se se mnou nehádal.
Byla by to velmi vhodná doba na povídání, mohla jsem zjistit všechno, co jsem potřebovala vědět - potřebovala, ale v podstatě nechtěla; byla jsem zoufalá už jen při pomyšlení na to, co bych mohla slyšet. Měli jsme před sebou nerušený blok času a on přede mnou v letadle nemohl utéct - no, alespoň ne snadno. Neuslyší nás nikdo kromě Alice; bylo pozdě a většina cestujících zhasínala světla a tichým hlasem žádala o polštář. Povídání by mi pomohlo potlačit vyčerpání.
Ale já jsem se zvráceně kousala do jazyka proti přílivu otázek, které se na něj hrnuly. Na mém zdůvodnění určitě bylo znát, jak jsem vyčerpaná, ale doufala jsem, že když to vyptávání pozdržím, vykoupím si tak pár dalších hodin s ním někdy později - přesunu to na další noc, jako to dělala Šeherezáda.
Tak jsem dál pila limonádu a odolávala i jen nutkání mrkat. Edward se zdál dokonale spokojený, že mě drží v náručí, a prsty mi znovu a znovu přejížděl po tváři. Také jsem se dotýkala jeho obličeje. Nemohla jsem se toho nabažit, ačkoliv jsem měla strach, že kvůli tomu budu trpět, až budu zase sama. Dál mě líbal na vlasy, na čelo, na zápěstí…, ale nikdy na rty, a to bylo dobře. Konec konců, na kolik kusů můžete rozervat jedno srdce a ještě od něj čekat, že bude dál bít? Za posledních pár dní jsem prožila hodně chvil, které měly znamenat můj konec, a ačkoliv jsem z nich vyšla vítězně, nepřipadala jsem si o nic silnější. Naopak jsem se cítila děsivě křehká, jako kdyby mě mohlo roztříštit jediné slovo.
Edward nemluvil. Možná doufal, že budu spát. Možná neměl co říct.
Vyhrála jsem boj nad těžkými víčky. Byla jsem vzhůru, když jsme přistáli na letišti v Atlantě a dokonce jsem se dívala, jak začíná vycházet slunce nad oblačnou pokrývkou nad Seattlem, než Edward zatáhl okénko. Byla jsem na sebe pyšná. Nepřišla jsem o jedinou minutu.
Ani Alice, ani Edward nebyli překvapeni přijetím, které na nás čekalo na letišti Sea-Tac, ale mě to vyvedlo z míry. První, koho jsem spatřila, byl Jasper - zdálo se, že mě vůbec nevidí. Měl oči jenom pro Alici. Rychle šla k němu; neobjali se jako další páry, které se tu setkávaly. Jenom se dívali jeden druhému do očí, a přesto byl ten okamžik tak soukromý, že jsem cítila potřebu dívat se jinam.
Ve stínu širokého sloupu, v tichém koutku daleko od řady detektorů kovu, čekali Carlisle a Esme. Esme se po mně natáhla a zuřivě mě objala, i když jí to moc nešlo, protože Edward mě pořád objímal pažemi.
"Mockrát ti děkuju," řekla mi do ucha.
Pak se vrhla kolem krku Edwardovi a vypadalo to, že by se rozplakala, kdyby to bylo možné.
"Už mi to nikdy nesmíš udělat," skoro zavrčela.
Edward se kajícně usmál. "Promiň, mami."
"Děkuju, Bello," řekl Carlisle. "Jsme ti zavázáni."
"To sotva," zamumlala jsem. Noc bez spánku mě najednou dostihla. Měla jsem pocit, jako bych měla hlavu oddělenou od těla.
"Usíná vestoje," napomínala Esme Edwarda. "Pojďme ji dovézt domů."
Nebyla jsem si jistá, jestli teď zrovna chci jet domů, ale klopýtala jsem napůl poslepu letištní halou, na jedné straně mě vlekl Edward, na druhé straně Esme. Nevěděla jsem, jestli Alice s Jasperem jdou za námi nebo ne, a byla jsem příliš vyčerpaná, abych se podívala.
Než jsme dorazili k jejich autu, už jsem v podstatě spala, ačkoliv jsem pořád hýbala nohama a dělala kroky. Trochu mě probralo překvapení, když jsem viděla, kdo se to v matných světlech podzemních garáží opírá o černý sedan. Emmett a Rosalie. Edward ztuhl.
"Nech toho," zašeptala Esme. "Cítí se strašně."
"A právem," řekl Edward a nijak se nesnažil ztišit hlas.
"Není to její vina," řekla jsem, ale slova se mi komolila vyčerpáním.
"Dovolte jí, aby se vám omluvila," prosila Esme. "My pojedeme s Alicí a Jasperem."
Edward si hněvivě měřil neskutečně půvabnou blonďatou upírku, která na nás čekala.
"Prosím tě, Edwarde," řekla jsem. Nechtěla jsem jet s Rosalií o nic víc než on, ale už jsem v jeho rodině způsobila nesouladu až až.
Povzdechl si a vláčel mě k autu.
Emmett s Rosalií beze slova nasedli dopředu, zatímco Edward mě zase posadil na zadní sedadlo. Věděla jsem, že už spánku nedokážu vzdorovat, a tak jsem si poraženě položila hlavu na jeho hruď a nechala víčka, aby se zavřela. Cítila jsem, jak auto s předením naskočilo.
"Edwarde," začala Rosalie.
"Já vím." Edwardův příkrý tón nebyl zrovna velkorysý.
"Bello?" oslovila mě Rosalie tiše.
Moje oční víčka se šokovaně zatřepotala a otevřela. Bylo to poprvé, co vůbec promluvila přímo na mě.
"Ano, Rosalie?" zeptala jsem se nejistě.
"Je mi to hrozně líto, Bello. Cítím se opravdu mizerně za to, co jsem vyvedla, a jsem ti hrozně vděčná, že jsi byla tak statečná a jela jsi zachránit mého bratra po tom, co jsem udělala. Prosím tě řekni, že mi odpouštíš."
Jak byla na rozpacích, zněla její slova nemotorně a trochu bombasticky, ale zdála se upřímná.
"Samozřejmě, Rosalie," zamumlala jsem, jak jsem se chytala každé šance, abych o maličko zmenšila její nenávist ke mně. "Není to vůbec tvoje vina. To já jsem přece skočila z toho zatraceného útesu. Samozřejmě, že ti odpouštím."
Bylo to jak scéna z nějakého dojáku.
"Dokud nebude při vědomí, tak se to nepočítá, Rose," uchechtl se Emmett.
"Já vnímám," řekla jsem; jen to znělo jako zkomolený vzdech.
"Nechte ji spát," naléhal Edward, ale jeho hlas zněl trochu vřeleji.
Pak bylo ticho, až na jemné vrnění motoru. Musela jsem usnout, protože se mi zdálo, že jen o několik vteřin později se otevřely dveře a Edward mě nesl z auta. Oči se mi nechtěly otevřít. Zpočátku jsem si myslela, že jsme pořád na letišti.
A pak jsem uslyšela Charlieho.
"Bello!" zakřičel zpovzdálí.
"Charlie," zamumlala jsem a snažila se setřást otupělost.
"Pššt," zašeptal Edward. "Je to v pořádku; jsi doma a v bezpečí. Jenom spi."
"Nemůžu uvěřit, že máš nervy ukázat se tady!" zařval Charlie na Edwarda a jeho hlas byl teď mnohem blíž.
"Nech toho, tati," zasténala jsem. Neslyšel mě.
"Co je to s ní?" zeptal se Charlie.
"Je jenom velice unavená, Charlie," uklidňoval ho Edward tiše. "Prosím vás, nechte ji si odpočinout."
"Neříkej mi, co mám dělat!" křičel Charlie. "Dej mi ji! Dej z ní ruce pryč!"
Edward se snažil podat mě Charliemu, ale já jsem se ho držela sevřenými, houževnatými prsty. Cítila jsem, jak mi táta škube za paži.
"Přestaň s tím, tati," řekla jsem víc nahlas. Podařilo se mi odtrhnout víčka od sebe, abych se zastřenýma očima podívala na Charlieho. "Zlob se na mě."
Stáli jsme před naším domem. Přední dveře byly otevřené dokořán. Oblačná peřina nad námi byla tak hustá, že bylo těžké odhadnout, jaká část dne vlastně je.
"To si piš, že budu," vyhrožoval mi Charlie. "Jdi dovnitř."
"Fajn. Tak mě pusť," povzdechla jsem si.
Edward mě postavil na nohy. Viděla jsem, že stojím vzpřímeně, ale nohy jsem necítila. Přesto jsem se vlekla dál, až se mi před obličejem mihl chodník. Edwardovy paže mě zachytily dřív, než jsem narazila na beton.
"Jen mi dovolte, abych ji donesl nahoru," řekl Edward. "Pak půjdu."
"Ne," křičela jsem v panice. Ještě jsem nedostala odpovědi na svoje otázky. Musí zůstat alespoň tak dlouho, že ano?
"Nebudu daleko," slíbil Edward a zašeptal mi to tak tiše do ucha, že to Charlie ani náhodou nemohl slyšet.
Neslyšela jsem Charlieho odpověď, ale Edward si namířil do domu. Otevřené oči mi vydržely jenom ke schodům. Poslední věc, kterou jsem cítila, byly Edwardovy studené ruce, které mi páčily prsty, aby je uvolnily z jeho trička.

21.kapitola-Rozsudek

31. prosince 2009 v 15:23 Nový měsíc (stmívání)-kniha
Stáli jsme v jasně osvětlené, ničím pozoruhodné hale. Zdi byly špinavě bílé, na podlaze koberec v průmyslově šedé. Po stropě byla rovnoměrně rozmístěná obyčejná čtverhranná fluorescenční světla. Bylo tu tepleji, za což jsem byla vděčná. Tato hala mi připadala velmi neškodná po šeru ďábelsky zlověstného kamenného kanálu.
Edward s mým úsudkem zjevně nesouhlasil. Temně žhnoucím pohledem se zadíval přes dlouhou halu na křehkou, černě oděnou postavu, která stála na konci vedle výtahu.
Táhl mě dál a Alice šla po mém druhém boku. Těžké dveře se za námi se skřípotem zavřely a pak se ozvalo bouchnutí kovové západky, která zapadla na určené místo.
Jane čekala vedle výtahu, jednou rukou nám držela dveře otevřené. Její výraz byl apatický.
Jakmile jsme byli ve výtahu, tři upíři patřící k Volturiovým se uvolnili ještě víc. Rozepnuli si pláště, kapuce si nechali spadnout na ramena. Felix a Demetri měli oba lehce olivovou pleť - vypadala podivně v kombinaci s jejich křídovou bledostí. Felix měl černé vlasy ostříhané nakrátko, ale Demetrimu se vlnily na ramena. Jejich duhovky byly kolem okrajů sytě karmínové a postupně temněly až k černé panence. Pod rubáši měli moderní šaty, světlé, neurčitého stylu. Krčila jsem se v koutku, choulila se za Edwardem. Jeho ruka stále třela mou paži. Nespouštěl oči z Jane.
Jízda výtahem byla krátká; vystoupili jsme do místnosti, která vypadala jako nablýskaná recepce nějakého úřadu. Stěny byly obložené dřevem, na podlaze ležely tlusté, sytě zelené koberce. Nebyla tam okna, místo nich všude visely velké, jasně osvětlené malby toskánské krajiny. Světlé kožené pohovky byly uspořádané do útulných seskupení a na leštěných stolcích stály křišťálové vázy plné zářivě barevných květin. Vůně květin mi připomněla pohřební síň.
Uprostřed místnosti stál vysoký naleštěný mahagonový pult. Civěla jsem v údivu na ženu za ním.
Byla vysoká, s tmavou pletí a zelenýma očima. V každé jiné společnosti by byla krásná - ale ne tady. Protože ona byla každým coulem obyčejný člověk jako já. Nechápala jsem, co tady ta lidská žena dělá, naprosto uvolněná, obklopená upíry.
Usmála se zdvořile na přivítanou. "Dobré odpoledne, Jane," pozdravila. Nebylo na ní znát žádné překvapení, když se dívala, jakou si Jane vede společnost. Neudivil ji ani pohled na Edwarda, jehož nahá hruď matně jiskřila v bílých světlech, a dokonce ani na mě, rozcuchanou a poměrně ošklivou.
Jane přikývla. "Gianno." Pokračovala k řadě dvojitých dveří v zadní části místnosti a my jsme ji následovali.
Jak Felix přešel kolem pultu, mrkl na Giannu a ona se zachichotala.
Na druhé straně dřevěných dveří nás čekalo jiné přijetí. Bledý chlapec v perlově šedém obleku mohl být dvojče Jane. Vlasy měl sice tmavší a rty neměl tak plné, ale byl stejně tak líbezný. Přistoupil, aby nás přivítal. Usmál se a napřáhl k ní ruku. "Jane."
"Aleku," odpověděla Jane a chlapce objala. Navzájem se políbili na tváře z obou stran. Pak se Alec podíval na nás.
"Pošlou tě ven pro jednoho a ty se vrátíš se dvěma… a půl," poznamenal, když se podíval na mě. "Dobrá práce."
Zasmála se - znělo to spokojeně jako vrnění miminka.
"Vítej zpátky, Edwarde," pozdravil ho Alec. "Zdáš se být v lepší náladě."
"Nepatrně," souhlasil Edward dutým hlasem. Pohlédla jsem do Edwardova tvrdého obličeje a přemítala, jak mohla být jeho nálada předtím horší.
Alec se uchechtl a prohlédl si mě, jak jsem se tiskla k Edwardově boku. "A tohle je příčina všech těch potíží?" zeptal se skepticky.
Edward se jen usmál, jeho výraz byl pohrdavý. Pak ztuhl.
"Tu si zamlouvám já!" zavolal Felix vesele zezadu.
Edward se otočil a hluboko v hrudi se mu rozezvučelo tiché vrčení. Felix se usmál - ruku držel zvednutou, dlaní nahoru; dvakrát ohnul prsty, zval Edwarda dopředu.
Alice se dotkla Edwardovy paže. "Trpělivost," varovala ho.
Vyměnili si dlouhý pohled a já jsem si přála, abych mohla slyšet, co mu říká. Uhodla jsem, že to bylo něco o tom, aby na Felixe neútočil, protože Edward se zhluboka nadechl a otočil se zpátky k Alekovi.
"Aro bude velmi potěšen, že tě zase vidí," prohlásil Alec, jako by se nic nestalo.
"Tak ho nenechme čekat," navrhla Jane.
Edward přikývl.
Alec a Jane nás ruku v ruce vedli do další široké vyzdobené haly - copak nikdy nebude konec?
Nevšímali si dveří na konci haly - které byly celé pobité zlatem - zastavili se uprostřed haly a odsunuli stranou kus dřevěného obložení. Pod ním se objevily obyčejné dřevěné dveře. Nebyly zamčené. Alec je podržel otevřené Jane.
Chtěla jsem zasténat, když mě Edward protáhl na druhou stranu dveří. Byl to ten samý starý kámen jako na náměstí, v aleji a v kanálech. Byla tam zase tma a zima.
Kamenný předpokoj nebyl velký. Rychle se otevřel do světlejší, prostorné místnosti, dokonale kulaté jako veliká hradní věž… asi to opravdu byla hradní věž. Dlouhé okenní štěrbiny o dvě poschodí výš vrhaly tenké obdélníky jasného slunečního světla na kamennou podlahu pod sebou. Nebylo tam žádné umělé osvětlení. Jediným zařízením místnosti bylo několik masivních dřevěných židlí, podobných trůnům, které byly nerovnoměrně rozmístěny podél zakřivených kamenných zdí. Přímo uprostřed kruhu v malé proláklině byla další stoka. Přemítala jsem, jestli jim slouží jako východ, podobně jako ta díra na ulici.
Místnost nebyla prázdná. Byla tam shromážděna hrstka lidí v zdánlivě uvolněné konverzaci. Brumlání tichých příjemných hlasů se neslo vzduchem jako jemný bzukot. Jak jsem se rozhlížela kolem, dvě bledé ženy v letních šatech se zastavily ve skvrně světla, které se od jejich kůže odráželo na hnědé zdi v tisících duhových jiskérek.
Jemné obličeje všech přítomných se otočily k naší skupince, když jsme vstoupili do místnosti. Většina nesmrtelných byla oblečena do obyčejných kalhot a triček - věcí, které by na ulicích dole nevypadaly nijak nápadně. Ale muž, který promluvil první, měl na sobě dlouhé roucho. Bylo černé jako uhel a splývalo až na zem. Na moment jsem si myslela, že jeho dlouhé smolně černé vlasy jsou kapuce jeho pláště.
"Jane, drahoušku, ty ses vrátila!" zvolal s neskrývanou radostí. Jeho hlas byl tichý jako vzdychání.
Postoupil dopředu a ten pohyb byl tak plynulý a neskutečně půvabný, že jsem zírala s pusou otevřenou dokořán. Ani Alice, která při chůzi vypadala, jako když tančí, se s ním nemohla rovnat.
Byla jsem ještě udivenější, když připlul blíž a já jsem mu viděla do obličeje. Nebyl jako ty nepřirozeně atraktivní obličeje, které ho obklopovaly (protože k nám nepřistoupil sám; shlukla se kolem něj celá skupina, někteří ho následovali a někteří šli před ním s ostražitými způsoby tělesných stráží). Nemohla jsem se rozhodnout, jestli mi jeho obličej připadá krásný, nebo ne. Řekla bych, že jeho rysy byly dokonalé. Ale od upírů vedle sebe se lišil tak, jako se oni lišili ode mě. Jeho kůže byla průsvitně bílá jako slupka cibule a vypadala stejně křehce - ostře kontrastovala s dlouhými černými vlasy, které rámovaly jeho obličej. Pocítila jsem podivné, děsivé nutkání dotknout se jeho tváře, abych viděla, jestli je měkčí než Edwardova nebo Alicina, nebo jestli je práškovitá jako křída. Jeho oči byly červené, stejně jako oči ostatních kolem něj, ale jejich barva byla zamlžená, mléčná; přemítala jsem, jestli to má nějaký vliv na jeho vidění.
Klouzavým pohybem došel k Jane, vzal její obličej do svých papírových rukou, políbil ji zlehka na plné rty a pak odplul o krok zpět.
"Ano, pane." Jane se usmála; rázem vypadala jako andělské dítě. "Přivedla jsem ho zpátky živého, jak jste si přál."
"Ach, Jane." Také se usmál. "Ty jsi pro mne taková útěcha."
Obrátil své zamlžené oči k nám a jeho úsměv se rozjasnil jako v extázi.
"A Alice a Bella jsou tu také!" radoval se a zatleskal hubenýma rukama. "To je ale milé překvapení! Nádhera!"
Zírala jsem v šoku, jak naše jména zavolal neformálně, jako kdybychom byli staří přátelé, kteří přijeli na nečekanou návštěvu.
Otočil se k našim mohutným strážcům. "Felixi, buď té dobroty a pověz mým bratrům, že máme společnost. Jsem si jistý, že si to nebudou chtít nechat ujít."
"Ano, pane." Felix přikývl a rychle odešel zpátky cestou, kterou jsme přišli.
"Vidíš, Edwarde?" Ten podivný upír se otočil a usmál se na Edwarda jako nadšený, ale kárající dědeček. "Co jsem ti říkal? Nejsi rád, že jsem ti včera nedal, co jsi chtěl?"
"Ano, Aro, to jsem," souhlasil Edward a sevřel mě pevněji kolem pasu.
"Miluji šťastné konce," povzdychl si Aro. "Jsou tak vzácné. Ale chci slyšet celý příběh. Jak se to seběhlo? Alice?" Otočil se a podíval se na Alici zvědavýma, zamlženýma očima. "Tvůj bratr tě, zdá se, považoval za neomylnou, ale zjevně došlo k nějaké chybě."
"Ach, já zdaleka nejsem neomylná." Vrhla na něj oslnivý úsměv. Vypadala dokonale uvolněná, až na to, že ruce měla sevřené do pevných pěstiček. "Jak dneska vidíte, způsobuji problémy stejně často, jako je napravuji."
"Jsi příliš skromná," káral ji Aro. "Viděl jsem některé z tvých úžasných činů a musím uznat, že jsem se nikdy nesetkal s podobným talentem. Nádhera!"
Alice střelila pohledem po Edwardovi. Arovi to neušlo.
"Omlouvám se, vůbec jsme si nebyli náležitě představeni, že ne? To je tím, že mám pocit, jako bych tě už znal, a já mám sklon se předbíhat. Tvůj bratr nás představil už včera, svým způsobem. Víš, mám podobný talent jako tvůj bratr, ale na rozdíl od něj jsem určitým způsobem omezen." Aro závistivě zavrtěl hlavou.
"Jak se to vezme," podotkl Edward suše. Podíval se na Alici a rychle vysvětloval: "Aro potřebuje fyzický kontakt, aby slyšel tvoje myšlenky, ale slyší toho mnohem víc než já. Víš, že já slyším jenom to, na co právě teď myslíš. Aro slyší každou myšlenku, která ti kdy prošla hlavou."
Alice zvedla jemné obočí a Edward naklonil hlavu.
Ani to Arovi neušlo.
"Ale být schopen slyšet na dálku…," povzdechl si a pokynul k nim, aby poukázal na to, že si právě něco neslyšně sdělili. "To by bylo tak výhodné."
Najednou se nám Aro podíval přes rameno. Všechny ostatní hlavy se otočily stejným směrem, včetně Jane, Aleka a Demetriho, který stál mlčky vedle nás.
Já jsem se otočila nejpomaleji. Felix byl zpátky a za ním pluli další dva muži v černém rouchu. Oba vypadali velmi podobně jako Aro, jeden měl dokonce stejné splývavé černé vlasy. Ten druhý měl kštici sněhově bílých vlasů - stejného odstínu jako obličej -, které mu spadaly na ramena. Jejich pleť byla také tak tenká jako papír.
Trio z Carlisleova obrazu bylo úplné, od té doby před třemi sty lety, kdy bylo namalováno, se na něm nic nezměnilo.
"Marku, Caie, podívejte!" pobrukoval si Aro. "Bella je přece jen naživu a je tady s ní i Alice! Není to nádhera?"
Ani jeden z těch dvou se netvářil, jako kdyby nádhera bylo první slovo, které jim přišlo na mysl. Ten tmavovlasý muž vypadal naprosto znuděně, jako by dával najevo, že už zažil příliš mnoho tisíciletí Arova nadšení. Ten druhý se sněhobílými vlasy se tvářil kysele.
Nedostatek zájmu z jejich strany Arovu radost nijak nezkalil.
"Tak si poslechněme ten příběh," téměř zazpíval Aro svým slaboučkým hlasem.
Bělovlasý starý upír se vzdálil, klouzavě přešel k jednomu z dřevěných trůnů. Ten druhý se postavil vedle Ara a natáhl ruku. Zpočátku jsem si myslela, že chce vzít Ara za ruku. Ale on se jenom krátce dotkl jeho dlaně a pak spustil ruku podél těla. Aro zvedl jedno černé obočí. Přemítala jsem, jak je možné, že se přitom jeho papírová kůže nepomačká.
Edward si velmi tiše odfrkl a Alice se na něj zvědavě podívala.
"Díky, Marku," řekl Aro. "To je celkem zajímavé."
O vteřinu později mi došlo, že Marcus nechával Ara nahlédnout do svých myšlenek.
Marcus se netvářil zaujatě. Odplul od Ara, aby se přidal k tomu, který musel být Caius a který seděl na trůnu u zdi. Tiše ho následovali dva službu konající upíři - bodyguardi, jak mě to už napadlo předtím. Všimla jsem si, že vedle Caia se šly postavit také ty dvě ženy v letních šatech. Představa, že nějaký upír potřebuje stráž, mi připadala lehce směšná, ale možná že ti velmi staří jsou stejně křehcí, jak by se zdálo podle jejich kůže.
Aro vrtěl hlavou. "Úžasné," řekl. "Naprosto úžasné."
Alicin výraz byl zmatený. Edward se k ní otočil a znovu jí to vysvětlil rychlým, tichým hlasem. "Marcus vidí vztahy. Je překvapený intenzitou toho našeho."
Aro se usmál. "Tak výhodné," opakoval si pro sebe. Pak promluvil k nám. "Není tak docela jednoduché Marka překvapit, to vás mohu ujistit."
Podívala jsem se na Markův mrtvý obličej a uvěřila jsem tomu.
"Ovšem i teď je tak obtížné pochopit…," přemítal Aro a zíral na Edwardovu paži ovinutou kolem mě. Bylo pro mě těžké sledovat Arův chaotický běh myšlenek. Snažila jsem se udržet s ním krok. "Jak vedle ní dokážeš stát takhle blízko?"
"Ne že by mě to nestálo úsilí," odpověděl Edward klidně.
"Ale přesto - la tua cantante! Takové mrhání!"
Edward se nevesele uchechtl. "Dívám se na to spíš jako na cenu, kterou platím."
Aro byl velmi skeptický. "Příliš vysokou cenu."
"Příležitostný výdaj."
Aro se zasmál. "Kdybych ji necítil ve tvých vzpomínkách, nevěřil bych, že volání něčí krve může být tak silné. Nikdy jsem sám nic podobného necítil. Většina z nás by dala nevímco za takový dar, a přesto ty…"
"Jím mrháš," dokončil Edward sarkasticky.
Aro se znovu zasmál. "Ach, jak se mi stýská po mém příteli Carlisleovi! Připomínáš mi ho - on jenom nebyl tak rozzlobený."
"Carlisle mě převyšuje také v mnoha dalších ohledech."
"Rozhodně mě nikdy nenapadlo, že poznám někoho, kdo ho překoná ze všech věcí právě v sebeovládání, ale ty ho zahanbuješ."
"To sotva," opáčil Edward netrpělivě. Jako kdyby ho unavovaly úvodní zdvořilosti. Vzbuzovalo to ve mně o to větší strach; proti své vůli jsem se snažila představit si, co asi čeká, že bude následovat.
"Mám radost z jeho úspěchu," pokračoval Aro. "Tvoje vzpomínky na něho jsou pro mě velký dar, ačkoliv mě mimořádně udivují. Jsem překvapen tím, jak mě to… těší, že jde tak úspěšně po té neortodoxní cestě, kterou si zvolil. Očekával jsem, že časem ve svém odhodlání oslabí, poleví, zkazí se. Posmíval jsem se jeho plánu najít další, kteří by jeho podivnou představu sdíleli. Ale jsem šťastný, že jsem se mýlil."
Edward neodpověděl.
"Ale tvoje sebeovládání!" vzdychl Aro. "Nevěděl jsem, že je taková síla možná. Otužit se proti takovému volání sirén, ne jenom jednou, ale znovu a znovu - kdybych to sám necítil, nikdy bych tomu nevěřil."
Edward bezvýrazně hleděl na Arův obdiv. Znala jsem dost dobře jeho obličej - čas na tom nic nezměnil -, abych uhodla, že v něm pod povrchem něco vře. Snažila jsem se dýchat vyrovnaně.
"Když si jen vzpomenu, jak tě ta dívka přitahuje…" Aro se zachichotal. "Vzbuzuje to ve mně žízeň."
Edward ztuhl.
"Nerozčiluj se," uklidňoval ho Aro. "Nemám v úmyslu jí nijak ublížit. Ale jsem tak zvědavý obzvlášť na jednu věc." Pohlédl na mě s jasným zájmem. "Mohu?" zeptal se dychtivě a zvedl jednu ruku.
"Zeptejte se jí," navrhl Edward mdlým hlasem.
"Samozřejmě, je to ode mne ale hrubost!" zvolal Aro. "Bello," obrátil se teď přímo na mě, "fascinuje mě, že jsi jediná výjimka, na kterou neplatí Edwardův ohromující talent - to je tak zajímavé! A tak jsem si říkal, když jsou naše talenty v mnoha ohledech tolik podobné, jestli bys byla tak laskavá a dovolila mi to zkusit - abych viděl, jestli se ta výjimka vztahuje také na mě?"
Očima jsem v hrůze šlehla po Edwardově obličeji. Navzdory Arově přehnané zdvořilosti jsem nevěřila, že bych skutečně měla na výběr. Byla jsem zděšená při pomyšlení, že mu mám dovolit, aby se mě dotkl, na druhou stranu však také zvráceně uchvácená představou, že ucítím dotyk jeho zvláštní kůže.
Edward povzbudivě přikývl - jestli proto, že si byl jistý že mi Aro neublíží, nebo protože nebylo na výběr, to jsem nedokázala říct.
Otočila jsem se zpátky k Arovi a pomalu zvedla ruku před sebe. Třásla jsem se.
Přistoupil blíž a věřím, že chtěl, aby jeho výraz byl uklidňující. Ale jeho papírové rysy byly příliš zvláštní, příliš cizí a děsivé, aby uklidňovaly. Vzhled jeho obličeje byl sebejistější než předtím jeho slova.
Natáhl ruku, jako kdyby si jí chtěl se mnou potřást a přitiskl svou nehmotně vypadající kůži na mou. Byla tvrdá, ale na pocit křehká - spíš skořápka než žula - a ještě studenější, než jsem čekala.
Jeho zamlžené oči se na mě usmály a já už jsem se nedokázala podívat jinam. Jeho pohled byl podivně, nepříjemně hypnotizující.
Arův obličej se změnil, jak jsem se na něj dívala. Sebedůvěra byla otřesená, vystřídala ji napřed pochybnost, pak nevěřícnost. Nakonec se Aro uklidnil a znovu nasadil svou přátelskou masku.
"To je tak zajímavé," řekl, když pustil mou ruku a odplul zpátky.
Střelila jsem pohledem po Edwardovi a ačkoliv nehnul ani brvou, napadlo mě, že v skrytu duše cítí zadostiučinění.
Aro se plavně vzdálil se zamyšleným výrazem. Chvilku mlčel a jen střílel pohledy mezi námi třemi. Pak najednou zavrtěl hlavou.
"To je poprvé," řekl si pro sebe. "Tak si říkám, jestli je imunní i vůči ostatním našim talentům… Jane, drahoušku?"
"Ne!" zavrčel Edward. Alice ho popadla za ruku, aby se krotil. Setřásl ji.
Malá Jane se na Ara šťastně usmála. "Ano, pane?"
Edward teď skutečně vrčel, ten zvuk se z něj dral a drásal, upíral na Ara zlobné, vražedné oči. Všichni v místnosti ztuhli, každý se na něj díval s užaslou nevěřícností, jako kdyby se dopouštěl nějakého trapného společenského faux pas. Viděla jsem Felixe, jak se nadějně usmívá a dělá krok vpřed. Aro po něm střelil pohledem a on ztuhl na místě, jeho úsměv se změnil v mrzutý výraz.
Pak Aro promluvil k Jane. "Tak jsem si říkal, má drahá, jestli je Bella imunní vůči tobě."
Stěží jsem mohla Ara slyšet přes Edwardovo zuřivé vrčení. Pustil mě a posunul se tak, aby mě skryl před jejich pohledy. Caius jako duch přešel směrem k nám se svou suitou, aby se podíval.
Jane se k nám otočila s blaženým úsměvem.
"Nedělej to!" zvolala Alice, když se Edward vrhl na malou dívku.
Než jsem mohla zareagovat, než mezi ně někdo mohl skočit, než se Arovi bodyguardi mohli napnout k zákroku, ležel Edward na zemi.
Nikdo se ho ani nedotkl, a on přesto ležel na kamenné podlaze a svíjel se v zjevné bolesti, zatímco já jsem na něj v hrůze zírala.
Jane se teď usmívala jenom na něj a mně to všechno zapadlo do sebe. To, co Alice říkala o úžasných darech, proč se každý chová k Jane s takovou úctou a proč se jí vrhl Edward do cesty dřív, než to mohla udělat mně.
"Přestaň!" zakřičela jsem a můj hlas se nesl ozvěnou v tom tichu, vyskočila jsem dopředu, abych se mezi ně postavila. Ale Alice kolem mě rozhodila paže v neprolomitelném sevření a mohla jsem se s ní prát, jak jsem chtěla, stejně mě nepustila. Z Edwardových rtů neunikl ani hlásek, když se svíjel na kamenech. Měla jsem pocit, že mi hlava exploduje z bolesti nad takovým pohledem.
"Jane," odvolal ji Aro klidným hlasem. Rychle vzhlédla s tázavým pohledem, na rtech stále radostný úsměv. Jakmile se podívala stranou, Edward se přestal svíjet.
Aro naklonil hlavu ke mně.
Jane se na mě otočila se svým úsměvem.
Ani jsem se jí nepodívala do očí. Sledovala jsem Edwarda z vězení Aliciny náruče, odkud jsem se stále marně snažila vyprostit.
"Nic mu není," zašeptala mi Alice napjatým hlasem. Ještě než to dořekla, Edward se posadil a pak zlehka vyskočil na nohy. Jeho oči se střetly s mýma; byly zděšené. Zpočátku jsem si myslela, že je to z hrůzy z toho, co právě zažil. Ale pak se rychle podíval na Jane a zpátky na mě - a jeho obličej se uvolnil úlevou.
Také jsem se podívala na Jane a viděla jsem, že už se neusmívá. Hněvivě si mě měřila, čelist zaťatou, jak se intenzivně soustředila. Nahrbila jsem se a čekala na bolest.
Nic se nedělo.
Edward zase stál vedle mě. Dotkl se Aliciny paže a ona mě pustila k němu.
Aro se začal smát. "Ha, ha, ha," chechtal se. "Tohle je nádhera!"
Jane bezmocně zasyčela a naklonila se dopředu, jako kdyby se chystala ke skoku.
"Nenech se vyvést z míry, drahá," chlácholil ji Aro a položil jí prachově lehkou ruku na rameno. "Ona nás ohromuje všechny."
Janin horní ret se ohrnul přes zuby a její oči na mě dál hněvivě zíraly.
"Ha, ha, ha," zahihňal se Aro znovu. "Jsi velmi statečný, Edwarde, že jsi trpěl mlčky. Jednou jsem požádal Jane, aby mi to udělala - jenom ze zvědavosti." Zavrtěl obdivně hlavou.
Edward si ho znechuceně měřil.
"Takže co s vámi uděláme teď?" povzdechl si Aro.
Edward s Alicí ztuhli. Tohle byla část, na kterou čekali. Roztřásla jsem se.
"Asi se nemýlím, když řeknu, že jste si to nerozmysleli, že?" zeptal se Aro Edwarda s nadějí v hlase. "Váš talent by byl vynikajícím přínosem pro naši malou společnost."
Edward váhal. Koutkem oka jsem viděla, jak se Felix a Jane zašklebili.
Zdálo se, že Edward zvažuje každé slovo, než ho vysloví. "Já bych… raději… odmítl."
"Alice?" zeptal se Aro, stále s nadějí. "Tebe by nelákala možnost přidat se k nám?"
"Ne, děkuji," řekl Alice.
"A ty, Bello?" zvedl Aro obočí.
Edward mi tiše zasyčel do ucha. Zírala jsem bezvýrazně na Ara. Dělá si legraci? Nebo se mě opravdu ptá, jestli nechci zůstat k večeři?
Byl to bělovlasý Caius, kdo prolomil mlčení.
"O co jde?" zeptal se Ara bezvýrazně a skoro šeptem.
"Caie, jistě vidíš ten potenciál," plísnil ho Aro něžně. "Tak slibný potenciální talent jsem neviděl od té doby, co jsme našli Jane a Aleka. Dovedeš si představit ty možnosti, až bude jednou z nás?"
Caius se podíval stranou s uštěpačným výrazem. Oči Jane jiskřily rozhořčením nad tím srovnáním.
Edward vedle mě zuřil. Slyšela jsem v jeho hrudi bručení, které pomalu přejde ve vrčení. Nemohla jsem dovolit, aby mu kvůli jeho temperamentu ublížili.
"Ne, děkuji," promluvila jsem hlasem, který byl sotva víc než zašeptání a strachy mi přeskakoval.
Aro si povzdechl. "To je neštěstí. Takové mrhání."
Edward zasyčel. "Přidej se k nám, nebo zemři, je to tak? Tušil jsem to, když nás přivedli do této místnosti. To jsou ty vaše zákony."
Tón jeho hlasu mě překvapil. Zněl zlostně, ale v jeho podání bylo něco uvědomělého - jako kdyby ta slova vybral s velkou pečlivostí.
"Tak to samozřejmě není." Aro užasle zamrkal. "Už jsme tu byli shromážděni, Edwarde, očekávali jsme návrat Heidi. Ne váš."
"Aro," zasyčel Caius. "Zákon si je žádá."
Edward pohlédl na Caia. "Jak to?" otázal se. Musel vědět, co si Caius myslí, ale zdálo se, že ho chce přinutit, aby promluvil nahlas.
Caius ukázal kostnatým prstem na mě. "Ona ví příliš mnoho. Prozradil jsi naše tajemství." Jeho hlas byl papírově tenký, stejně jako jeho kůže.
"Taky tu máte pár lidí v té vaší komedii," připomněl mu Edward a já jsem pomyslela na tu hezkou recepční pod námi.
Caiův obličej se zkroutil do nového výrazu. Měl to snad být úsměv?
"To ano," souhlasil. "Ale až nám přestanou být užiteční, poslouží jako potrava. Ty s touhle takové plány nemáš. Jestli zradí naše tajemství, jsi připravený ji zničit? Myslím, že ne," poškleboval se.
"Já bych ne-" vložila jsem se do toho šeptem. Caius mě utnul ledovým pohledem.
"Zrovna tak nemáš v úmyslu učinit ji jednou z nás," pokračoval Caius. "Ona je proto naše zranitelné místo. Ale máš pravdu, kvůli tomuhle propadl jenom její život. Vy dva můžete odejít, jestli chcete."
Edward vycenil zuby.
"Jestli jsem si to nemyslel," řekl Caius s neskrývaným potěšením. Felix se dychtivě naklonil dopředu.
"Pokud ovšem…," přerušil je Aro. Vypadalo to, že je nešťastný z toho, jak se konverzace zvrtla. "Pokud ovšem nemáš v úmyslu dát jí nesmrtelnost?"
Edward našpulil rty a chvilku váhal, než odpověděl. "A jestli mám?"
Aro se usmál, zase šťastný. "Pak byste byli volní, mohli byste jet domů a předat mé pozdravy příteli Carlisleovi. Ale obávám se, že bys to musel myslet vážně," dodal zdrženlivě.
Pak zvedl ruku před sebe.
Caius, který se začal zuřivě mračit, se uvolnil.
Edwardovy rty se napjaly do zuřivé linky. Díval se mi do očí a já mu ten pohled opětovala.
"Mysli to vážně," zašeptala jsem. "Prosím."
Byla to pro něj skutečně tak odporná představa? Opravdu by radši zemřel, než by mě proměnil? Měla jsem pocit, jako kdybych dostala kopanec do žaludku.
Edward se na mě díval se zmučeným výrazem.
A pak Alice udělala krok a postoupila dopředu k Arovi. Otočili jsme se, abychom se na ni podívali. Měla ruku zvednutou jako on.
Nic neříkala. Aro gestem naznačil gardě, aby poodstoupila, a vzal Alici za ruku s nedočkavým, chtivým zábleskem v očích.
Sklonil hlavu nad jejich dotýkajícíma se rukama a v soustředění zavřel oči. Alice stála bez hnutí, z tváře jí nešlo nic vyčíst. Slyšela jsem, jak Edward scvakl zuby.
Nikdo se nehýbal. Aro byl jako přimrazený nad Alicinou rukou. Sekundy ubíhaly a já jsem byla čím dál napjatější, přemítala jsem, kolik času uplyne, než míra přeteče. Než to bude znamenat, že je něco špatně - ještě víc špatně, než už to bylo.
Uběhl další agonizující moment a pak Arův hlas prolomil mlčení.
"Ha, ha, ha," zasmál se, hlavu stále nakloněnou dopředu. Pomalu vzhlédl, oči rozjasněné vzrušením. "To bylo fascinující!"
Alice se suše usmála. "Jsem ráda, že se vám to líbilo."
"Vidět věci, které jsi viděla - zvláště ty, které se ještě nestaly!" Zavrtěl hlavou v údivu.
"Ale stanou," připomněla mu klidným hlasem.
"Ano, ano, tím je to rozhodnuto. Rozhodně tu není žádný problém."
Caius vypadal hořce zklamaný - zdálo se, že tento pocit s ním sdílí i Felix a Jane.
"Aro," stěžoval si Caius.
"Drahý Caie," usmál se Aro. "Nehněvej se. Mysli na ty možnosti! Dneska se k nám přidat nechtějí, ale vždycky můžeme doufat do budoucna. Představ si tu radost, kterou by do naší malé domácnosti přinesla už sama mladá Alice… Navíc jsem tak strašně zvědavý, jak se vybarví Bella!"
Aro se zdál přesvědčený. Cožpak si neuvědomoval, jak jsou Aliciny vize subjektivní? Že dneska může být rozhodnutá mě změnit, a pak si to zítra rozmyslí? Může se jí postavit do cesty milion drobných rozhodnutí jak jejích vlastních, tak také mnoha jiných lidí - Edwarda třeba - a budoucnost pak bude úplně jiná.
A bude skutečně záležet na tom, že Alice je odhodlaná, bude v tom nějaký rozdíl, kdybych se opravdu stala upírkou, když je Edwardovi ta představa tak odporná? Když smrt je pro něj lepší alternativa než mě mít u sebe navždy, na věky se se mnou otravovat? Jakkoli jsem byla zděšená, cítila jsem, jak se propadám do deprese, tonu v ní…
"Takže teď můžeme svobodně odejít?" zeptal se Edward vyrovnaným hlasem.
"Ano, ano," řekl Aro radostně. "Ale prosím, zase nás navštivte. Bylo to absolutně okouzlující!"
"A my vás také navštívíme," slíbil Caius a díval se na nás napůl přivřenýma očima. Připomínalo mi to pohled zpod těžkých víček ještěra. "Abychom se přesvědčili, že jste to opravdu dotáhli až do konce. Být vámi, moc dlouho bych neotálel. Nenabízíme druhé šance."
Edward pevně stiskl zaťatou čelist, ale přikývl.
Caius se usmál a odplul k místu, kde stále seděl Marcus, bez hnutí a bez zájmu.
Felix zasténal.
"Ach, Felixi." Aro se pobaveně usmál. "Heidi tu bude každou chvíli. Trpělivost."
"Hmm." Edwardův hlas měl v sobě nový podtón. "V tom případě bychom měli raději odejít dříve než později."
"Ano," souhlasil Aro. "To je dobrý nápad. Občas skutečně dojde k nehodě. Ovšem zůstaňte prosím dole, dokud se nesetmí, pokud vám to nevadí."
"Samozřejmě," souhlasil Edward, zatímco já jsem se přikrčila při představě, že musíme čekat celý den dole, než budeme moct odejít.
"A tady," dodal Aro a pokynul jedním prstem Felixovi. Felix okamžitě přistoupil a Aro odepnul šedý plášť, který měl ten velký upír na sobě, a stáhl mu ho z ramen. Hodil ho Edwardovi. "Vezmi si tohle. Jsi trochu nápadný."
Edward si oblékl dlouhý plášť, kapuci nechal dole.
Aro si povzdychl. "Sluší ti."
Edward se uchechtl, ale najednou zmlkl a ohlédl se přes rameno. "Děkuji, Aro. Počkáme dole."
"Sbohem, mladí přátelé," rozloučil se s námi Aro a jeho oči se rozjasnily, jak se podíval stejným směrem.
"Jdeme," řekl Edward naléhavě.
Demetri pokynul, abychom ho následovali, a pak šel napřed cestou, kterou jsme přišli. Jak to vypadalo, byl to jediný východ.
Edward si mě rychle přitáhl k sobě. Alice se držela vedle mě z druhé strany, v obličeji tvrdý výraz.
"Nejsme dost rychlí," zamumlala.
Zděšeně jsem na ni pohlédla, ale ona se tvářila jenom zasmušile. V tu chvíli jsem poprvé uslyšela šum hlasů - hlasitých, hrubých hlasů - ozývající se z předpokoje.
"No, tohle je neobvyklé," burácel chraptivý hlas nějakého muže.
"Tak středověké," odpověděl nadšeně nepříjemně pronikavý ženský hlas.
Malými dveřmi vcházel dovnitř velký dav lidí, až zaplnil malou kamennou místnost. Demetri nám pokynul, abychom jim udělali místo. Natiskli jsme se na studenou stěnu, abychom je nechali projít.
Ten pár vpředu, podle přízvuku to byli Američané, se kolem sebe rozhlížel uznalýma očima.
"Vítejte, hosté! Vítejte ve Volteře!" slyšela jsem zazpívat Ara z velké věžní místnosti.
Ostatní, bylo jich asi čtyřicet, následovali vedoucí pár. Někteří si prohlíželi interiér jako turisté. Pár jich dokonce fotografovalo. Ostatní vypadali zmateně, jako kdyby příběh, který je přivedl sem do této místnosti, přestal dávat smysl. Všimla jsem si obzvlášť jedné malé tmavovlasé ženy. Kolem krku měla růženec a jednou rukou pevně svírala jeho kříž. Šla pomaleji než ostatní, každou chvíli se dotýkala lidí kolem sebe a ptala se něco neznámým jazykem. Zdálo se, že jí nikdo nerozumí, a její hlas prozrazoval čím dál větší paniku.
Edward si přitáhl můj obličej na prsa, ale bylo pozdě. Už jsem pochopila.
Jakmile se objevila malá skulina, Edward mě rychle postrčil ke dveřím. Cítila jsem ve své tváři zděšený výraz a do očí se mi začaly drát slzy.
Vyzdobená zlatá hala byla tichá a prázdná až na jednu úchvatnou, sošnou ženu. Zvědavě si nás prohlížela, obzvlášť mě.
"Vítej doma, Heidi," pozdravil ji Demetri za námi.
Heidi se nepřítomně usmála. Připomínala mi Rosalii, ačkoliv si vůbec nebyly podobné - to jenom její krása byla také tak mimořádná, nezapomenutelná. Nedokázala jsem od ní odtrhnout oči.
Byla oblečená tak, aby podtrhla svůj půvab. Kratičká minisukně odhalovala její úžasně dlouhé nohy v tmavých punčochách. K tomu měla top s dlouhými rukávy a rolákem, mimořádně přiléhavý, vyrobený z červeného vinylu. Měla dlouhé lesklé mahagonové vlasy a její oči měly velice podivný odstín fialové - barvy, které mohla docílit jedině tak, že si na rudé duhovky nasadila modré kontaktní čočky.
"Demetri," odpověděla hedvábným hlasem a očima těkala mezi mým obličejem a Edwardovým šedým pláštěm.
"Pěkný úlovek," polichotil jí Demetri a já jsem najednou pochopila, proč má na sobě to nápadné oblečení… nebyla jenom lovec, ale taky návnada.
"Díky." Blýskla okouzlujícím úsměvem. "Jdeš taky?"
"Za chviličku. Pár mi jich schovej."
Heidi přikývla a se skloněnou hlavou prošla dveřmi, s posledním zvědavým pohledem věnovaným mně.
Edward nasadil tempo, že jsem musela utíkat, abych mu stačila. Přesto jsme se nedokázali dostat zdobenými dveřmi na konci haly dřív, než se začal ozývat křik.

20.kapitola-Volterra

31. prosince 2009 v 15:22 Nový měsíc (stmívání)-kniha
Začaly jsme prudce stoupat do kopce. Silnice byla čím dál ucpanější. Jak jsme se dostaly výš, auta začínala být tak blízko u sebe, že mezi nimi Alice nedokázala bezpečně kličkovat. Zpomalily jsme a plížily se za malým hnědým peugeotem.
"Alice," zasténala jsem. Hodiny na palubní desce jako by zrychlovaly.
"Je to jediná cesta dovnitř," snažila se mě uklidnit. Ale její hlas byl příliš napjatý, aby uklidňoval.
Auta se nadále posouvala kupředu, jedno za druhým. Slunce zářilo jasně na zem a zdálo se, že stojí téměř v nadhlavníku.
Pomalu jsme se blížily k městu. Jak jsme se dostávaly blíž, viděla jsem auta zaparkovaná po straně silnice, lidé z nich vylézali a museli jít zbytek cesty pěšky. Zpočátku jsem si myslela, že je to jenom netrpělivost - což bych snadno pochopila. Ale pak jsme objely serpentinu a já jsem uviděla přeplněné parkoviště před městskou zdí a davy lidí procházející branami. Nikomu nedovolili projet dovnitř autem.
"Alice," zašeptala jsem naléhavě.
"Já vím," řekla. Její obličej byl jako vytesaný z ledu.
Jak jsem se dívala kolem sebe - a plazily jsme se tak pomalu, že jsem to dobře viděla - všimla jsem si, že je velmi větrno. Lidé proudící v davech k bráně si chytali klobouky a odhrnovali si vlasy z obličeje. Ženám se vzdouvaly sukně. Také jsem si všimla, že je všude červená barva. Červená trička, červené klobouky, červené prapory visící vedle brány jako dlouhé stuhy, vlnící se ve větru. Náhlý poryv strhl jasně rudý šátek, který měla jedna žena uvázaný ve vlasech. Šátek vylétl do vzduchu a kroutil se, jako by byl živý. Žena se po něm natahovala, skákala do vzduchu, ale šátek se vznášel výš, až připomínal jenom krvavou skvrnu proti omšelým starobylým zdem.
"Bello." Alice rychle promluvila zuřivým, tichým hlasem. "Nevidím, jak se zdejší stráže rozhodnou - jestli to nevyjde, budeš muset jít sama. Budeš muset utíkat. Pořád se ptej na Palazzo dei Priori a utíkej směrem, který ti ukážou. Neztrať se."
"Palazzo dei Priori, Palazzo dei Priori," opakovala jsem si to jméno znovu a znovu a snažila se zapamatovat si ho.
"Nebo 'věž s hodinami', jestli budou mluvit anglicky. Já to objedu a budu se snažit najít odlehlé místo někde za městem, kde se můžu dostat přes zeď."
Přikývla jsem. "Palazzo dei Priori."
"Edward bude pod věží s hodinami, na severním konci náměstí. Na pravé straně je úzká alej a on tam bude stát ve stínu. Budeš muset upoutat jeho pozornost dřív, než vyjde na slunce."
Zuřivě jsem přikývla.
Alice se blížila k čelu fronty. Nějaký muž v námořnicky modré uniformě tam řídil dopravu a odkláněl auta z plného parkoviště. Každé auto udělalo obrat o sto osmdesát stupňů a mířilo zpátky hledat místo vedle silnice. Pak byla řada na Alici.
Uniformovaný muž líně pokynul, aniž jí věnoval pozornost. Alice zrychlila, objela ho a mířila k bráně. Něco na nás zakřičel, ale zůstal stát na svém místě a zuřivě mával, aby zabránil dalšímu autu následovat našeho špatného příkladu.
Muž u brány měl stejnou uniformu. Jak jsme se k němu přiblížily, procházely kolem nás zástupy turistů, zaplňovaly chodníky a zíraly zvědavě na to drzé nablýskané Porsche.
Strážný vstoupil doprostřed ulice. Alice opatrně stočila auto, než úplně zastavila. Slunce se mi opíralo do okénka a ona byla ve stínu. Rychle sáhla za sedadlo a vyndala něco z kabelky.
Strážný přistoupil k autu s rozzlobeným výrazem a hněvivě zaklepal na okénko.
Alice stáhla okénko do poloviny a já jsem se dívala, jak strážný dvakrát polkl, když spatřil obličej za tmavým sklem.
"Je mi líto, ale dnes pouštíme do města jenom turistické autobusy, slečno," řekl anglicky se silným přízvukem. Nasadil tón, jako by se omlouval, jako by mu bylo líto, že pro tak úchvatně krásnou ženu nemá lepší zprávu.
"My jsme také turistky," řekla Alice a blýskla po něm oslnivým úsměvem. Vytáhla ruku z okénka do slunečního světla. Ztuhla jsem, dokud jsem si nevšimla, že na ní má nataženou jemnou koženou rukavici, která jí sahala až k loktu. Vzala ho za ruku, stále zvednutou, jak jí klepal na okénko, a vtáhla ji do auta. Vtiskla mu něco do dlaně a ovinula mu kolem toho prsty.
Zatvářil se ohromeně, když vytahoval ruku a zíral na tlustou ruličku peněz, kterou teď držel. Vnější bankovka byla tisícidolarová.
"To je nějaký vtip?" vykoktal.
Alicin úsměv byl oslepující. "Jenom jestli vám to připadá legrační."
Podíval se na ni, oči vykulené. Mrkla jsem nervózně na hodiny na palubní desce. Jestli se Edward drží svého plánu, zbývá nám jenom pět minut.
"Mám malinko naspěch," nadhodila, stále s úsměvem.
Strážný dvakrát zamrkal a pak si zasunul peníze do saka. Ustoupil o krok od okénka a mávl na nás. Nikdo z procházejících lidí si asi nevšiml tiché výměny. Alice vjela do města a obě jsme si úlevou vydechly.
Ulice byla velmi úzká, vydlážděná kamennými kočičími hlavami stejné barvy jako vybledlé skořicově hnědé budovy, které zatemňovaly ulici svým stínem. Zdi domů byly ozdobené červenými prapory, rozmístěnými jen pár metrů od sebe, které se třepotaly ve větru, hvízdajícím úzkou ulicí.
Byla přeplněná a pěší doprava zpomalovala náš postup.
"Ještě kousek," povzbuzovala mě Alice; já jsem svírala kliku od dveří, připravená vrhnout se na ulici, jakmile mi řekne.
Dupala střídavě na plyn a na brzdu a lidé v davu na nás hrozili pěstmi a rozhněvaně nadávali. Byla jsem ráda, že jim nerozumím. Zabočily jsme na cestu, která byla určená jenom pro pěší; šokovaní lidé se museli vmáčknout do dveří domů, jak jsme se prodíraly kolem nich. Na konci jsme našly další ulici. Tady byly budovy vyšší; z výšky se nakláněly proti sobě tak, aby na chodník nedopadalo žádné slunce; meloucí se rudé prapory na protějších stranách se téměř dotýkaly. Tady byl dav ještě hustší než všude jinde. Alice nemohla dál. Měla jsem dveře otevřené ještě dřív, než auto úplně zastavilo.
Ukázala k místu, kde se ulice rozšiřovala do jasného otevřeného prostoru. "Tam - jsme na jižním konci náměstí. Utíkej přímo přes náměstí, k pravé straně věže s hodinami. Já si najdu cestu kolem!"
Dech se jí najednou zadrhl, a když znovu promluvila, znělo to jako zasyčení. "Oni jsou všude!"
Zůstala jsem stát jako přikovaná a ona mě postrčila od auta. "Zapomeň na ně. Máš dvě minuty. Běž, Bello, běž!" zakřičela a při těch slovech vystoupila z auta.
Nezastavila jsem se, abych se podívala, jak se Alice ztratí ve stínech. Nezdržovala jsem se zavíráním dveří. Odstrčila jsem jednu tlustou ženu, která mi stála v cestě, a vyběhla jsem vpřed, hlava nehlava. Nedávala jsem pozor na nic než na nerovné kameny pod nohama.
Když jsem vyběhla z temné uličky, oslepilo mě zářivé slunce, které pražilo na hlavní náměstí. Opřel se do mě vítr, nafoukal mi vlasy do očí a ještě víc mě oslepil. Nebylo divu, že jsem neviděla hradbu těl, dokud jsem do ní nenarazila.
Mezi těsně napresovanými těly nebyla žádná cesta, žádná skulinka. Tlačila jsem se zuřivě skrz, prala se s rukama, které mě strkaly zpátky. Slyšela jsem výkřiky podráždění a dokonce bolesti, jak jsem si probojovávala cestu, ale žádné nebyly v jazyce, kterému jsem rozuměla. Obličeje kolem sebe jsem viděla v rozmazané šmouze hněvu a překvapení, obklopené všudypřítomnou červenou. Nějaká blondýna se na mě zamračila a červený šátek, který měla uvázaný kolem krku, vypadal jako ohavná rána. Dítě, posazené na ramenou nějakého muže, aby vidělo přes dav, se na mě dolů usmívalo. V úsměvu cenilo umělohmotné upírské zuby.
Dav kolem mě se strkal a stáčel mě špatným směrem. Byla jsem ráda, že jsou hodiny tak dobře vidět, jinak bych nebyla schopná udržet rovný kurs. Obě ručičky na hodinách však ukazovaly vzhůru k nelítostnému slunci, a ačkoliv jsem se prodírala zuřivě davem, věděla jsem, že jdu pozdě. Nebyla jsem ještě ani v půli cesty přes náměstí. Nestihnu to. Jsem hloupá, pomalá a lidská, a všichni kvůli tomu zemřeme.
Doufala jsem, že se Alice dostane odsud. Doufala jsem, že mě uvidí z nějakého tmavého stínu a pozná, že jsem neuspěla, takže bude moct jet domů za Jasperem.
Poslouchala jsem, jestli kromě hněvivých výkřiků neuslyším zvuky úžasu: vzdech, možná výkřik, jak se Edward objevil někomu před očima.
V davu se najednou udělalo místo - spatřila jsem před sebou bublinu v prostoru. Naléhavě jsem se k ní tlačila a dokud jsem si neodřela holeně o cihly, nedošlo mi, že uprostřed náměstí stojí široká čtvercová fontána.
Málem jsem plakala úlevou, když jsem přehodila nohu přes okraj a utíkala vodou, která mi sahala po kolena. Stříkalo to všude kolem mě. I v tom slunci byla voda ledová a řezala jak žiletky. Ale fontána byla velmi široká; mohla jsem tak přeběhnout střed náměstí za pouhých několik vteřin. Nezastavila jsem se, když jsem narazila na protější konec - použila jsem nízkou zídku jako odrazový můstek a vrhla jsem se do davu.
Lidé mi teď ustupovali z cesty ochotněji, vyhýbali se ledové vodě, která mi při běhu cákala z nasáklého oblečení. Znovu jsem se podívala na hodiny.
Náměstím se rozezněl hluboký, dunivý úder zvonu. Vibroval v kamenech pod mýma nohama. Děti plakaly a zakrývaly si uši. A já jsem začala křičet, jak jsem běžela.
"Edwarde!" křičela jsem, i když jsem věděla, že je to zbytečné. Dav byl příliš hlučný a můj hlas byl sípavý vyčerpáním. Ale nemohla jsem přestat křičet.
Hodiny odbily další úder. Běžela jsem kolem dítěte, které svírala matka v náručí - jeho vlasy byly v oslepujícím slunci téměř bílé. Muži v červených sakách, kteří stáli do kruhu, křikem varovali okolostojící, když jsem prorazila skrz ně. Další úder zvonu.
Za muži v červeném byla v davu díra, kousek místa mezi turisty, kteří se bezcílně hemžili pod věží. Očima jsem prohledávala tmavou úzkou pasáž napravo od široké čtvercové budovy stojící pod věží. Neviděla jsem úroveň ulice - pořád mi stálo v cestě příliš mnoho lidí. Hodiny znovu odbily.
Skoro jsem neviděla. Neměla jsem před sebou dav, který by rozrážel vzduch, a tak mi vítr bičoval obličej a pálil mě v očích. Nevěděla jsem jistě, jestli mi tečou slzy kvůli tomu, nebo jestli brečím, protože jsem prohrála. Hodiny znovu odbily.
Blízko ústí uličky stála čtyřčlenná rodinka. Dvě děvčátka byla oblečená do karmínových šatů a ve vlasech sčesaných dozadu měla uvázané stuhy stejné barvy. Otec nebyl vysoký. Zdálo se mi, že přímo za jeho ramenem vidím ve stínu něco jasného. Pádila jsem k nim a snažila se vidět přes pálící slzy. Hodiny obíjely a menší holčička si přitiskla ruce na uši.
Starší dívka, která sahala matce jen do pasu, objala mamince nohu a zírala do stínu za nimi. Jak jsem se na ni dívala, zatahala matku za loket a ukázala do tmy. Hodiny odbíjely a já už jsem byla tak blízko.
Byla jsem dost blízko, abych slyšela její vysoký hlásek. Její otec na mě překvapeně zíral, jak jsem se hnala k nim a skuhravě opakovala pořád dokola Edwardovo jméno.
Starší holčička se zahihňala, řekla něco mamince a znovu netrpělivě ukázala do stínu.
Mihla jsem se kolem jejího otce - popadl dítě, které mi stálo v cestě - a sprintovala k temné mezeře za nimi, jak mi hodily odbíjely nad hlavou.
"Edwarde, ne!" křičela jsem, ale můj hlas se ztrácel v burácení zvonů.
Teď jsem ho spatřila. A viděla jsem, že on mě nevidí.
Tentokrát to byl opravdu on, žádná halucinace. A já jsem si uvědomila, jak byly moje přeludy chabé; ve skutečnosti vypadal mnohem líp.
Stál tam, nehybný jako socha, jenom pár kroků od ústí uličky. Oči měl zavřené, pod nimi temně fialové kruhy, paže volně natažené podél boků, dlaně otočené dopředu. Jeho výraz byl velmi poklidný, jako kdyby se mu zdálo něco příjemného. Mramorová kůže jeho hrudi byla obnažená - u nohou mu ležela malá hromádka bílé látky. Z jeho kůže tlumeně zářilo světlo odrážející se z chodníku náměstí.
Nikdy jsem neviděla nic krásnějšího - i když jsem utíkala a přitom lapala po dechu a křičela, dokázala jsem si to vychutnat. A těch posledních sedm měsíců nic neznamenalo. A jeho slova v lese nic neznamenala. A nezáleželo na tom, jestli mě nechce. Já nebudu nikdy chtít nic než jeho, bez ohledu na to, jak dlouho budu žít.
Hodiny odbily a on udělal velký krok ke světlu.
"Ne!" zakřičela jsem. "Edwarde, podívej se na mě!"
Neposlouchal. Zlehounka se usmál. Zvedl nohu, aby udělal krok, který ho postaví přímo do slunce.
Narazila jsem do něj tak tvrdě, že by mě ta síla srazila k zemi, kdyby mě jeho paže nezachytily a nezvedly. Vyrazilo mi to dech a hlava se mi zvrátila.
Jeho tmavé oči se pomalu otevřely. Hodiny odbily další úder.
Podíval se na mě s tichým překvapením.
"Podivuhodné," řekl, nádherný hlas plný údivu, lehce pobavený. "Carlisle měl pravdu."
"Edwarde," snažila jsem se popadnout dech, ale nevydala jsem ani hlásku. "Musíš jít zpátky do stínu. Musíš se pohnout!"
Zdál se udivený. Zlehka mi přejel rukou po tváři. Zdálo se, že si nevšiml, že se snažím zatlačit ho zpátky. Ale mohla bych tlačit do zdí ulice a bylo by to stejné. Hodiny odbíjely, a on nereagoval.
Bylo to velmi zvláštní, protože jsem věděla, že jsme oba ve smrtelném nebezpečí, a přesto jsem se v tu chvíli cítila dobře. Tečka. Cítila jsem, jak mi srdce buší v hrudi a v žilách mi znovu pulzuje horká krev. Moje plíce se hluboce naplnily sladkou vůní, která vycházela z jeho kůže. Bylo to, jako kdybych nikdy v hrudi neměla žádnou díru. Najednou jsem byla dokonalá - ne uzdravená, ale jako kdyby vůbec nikdy žádná rána neexistovala.
"Nemůžu uvěřit, že to bylo tak rychlé. Vůbec nic jsem necítil - jsou opravdu dobří," divil se, znovu zavřel oči a přitiskl mi rty do vlasů. Jeho hlas byl jako med a samet. "Smrt z tebe vysála med dechu, ale nepřemohla tě. Na tvoji krásu nemá," zamumlal a já jsem poznala verš, který pronesl Romeo v hrobce. Hodiny odbíjely svůj poslední úder. "Voníš přesně tak jako vždycky," pokračoval. "Takže tohle možná je peklo. Mně je to jedno. Já to přijímám."
"Nejsem mrtvá," přerušila jsem ho. "A ty taky ne! Prosím tě, Edwarde, musíme se pohnout. Nemůžou být daleko!"
Prala jsem se s jeho pažemi a on zmateně stáhl obočí.
"Jak prosím?" zeptal se zdvořile.
"Nejsme mrtví, ještě ne! Ale musíme se odtud dostat, než Volturiovi -"
Při mých slovech mu v očích problesklo pochopení. Než jsem mohla dokončit větu, už mě odtáhl do stínu, bez námahy mě otočil, takže jsem se zády pevně opírala o cihlovou zeď, a zůstal stát zády ke mně, čelem otočený do uličky. Paže roztáhl doširoka, aby mě chránil.
Vykoukla jsem mu pod paží a spatřila dvě temné postavy, které se oddělily od šera.
"Zdravíčko, pánové." Edwardův hlas byl zdánlivě klidný a příjemný. "Myslím, že dnes nebudu potřebovat vaše služby. Velice bych ale ocenil, kdybyste vyřídili mé poděkování svým pánům."
"Nemohli bychom si promluvit na příhodnějším místě?" zašeptal hrozivě něčí příjemný hlas.
"To myslím nebude nutné." Edwardův hlas byl teď tvrdší. "Já znám vaše pokyny, Felixi. Neporušil jsem žádná pravidla."
"Felix jenom chtěl poukázat na blízkost slunce," řekl druhý stín smířlivým tónem. Oba byli zahalení do kouřově šedých plášťů, které sahaly až na zem a vlnily se ve větru. "Najděme si lepší úkryt."
"Přijdu hned za vámi," řekl Edward suše. "Bello, co kdyby ses vrátila na náměstí a trochu si užila oslav?"
"Ne, tu dívku vezmi s sebou," zašeptal ten první stín se stopou zlomyslnosti.
"To mě ani nenapadne." Předstíraná zdvořilost zmizela. Edwardův hlas byl bezvýrazný a ledový. Maličko přesunul těžiště a já jsem viděla, že se připravuje na bitku.
"Ne," artikulovala jsem němě.
"Šššš," zamumlal, aby ho neslyšeli.
"Felixi," varoval ten druhý, rozumnější stín. "Tady ne." Otočil se k Edwardovi. "Aro by s tebou prostě rád znovu mluvil, pokud ses rozhodl přece jen si nevynutit náš zásah."
"Samozřejmě," souhlasil Edward. "Ale ta dívka může svobodně odejít."
"Obávám se, že to není možné," řekl lítostivě zdvořilý stín. "Máme pravidla, která musíme zachovávat."
"Pak se já obávám, že nebudu schopen přijmout Arovo pozvání, Demetri."
"No to je pěkné," zamručel Felix. Moje oči si mezitím zvykly na hluboký stín, takže jsem viděla, že Felix je velmi velký, vysoký a mohutný v ramenou. Svou velikostí mi připomínal Emmetta.
"Aro bude zklamaný," povzdechl si Demetri.
"Jsem si jistý, že to zklamání přežije," opáčil Edward.
Felix a Demetri se přikradli blíž k ústí uličky a trochu se rozestoupili, aby mohli mít Edwarda mezi sebou. Měli v úmyslu zatlačit ho hlouběji do uličky a vyhnout se scéně. Žádné odražené světlo si k jejich kůži nenašlo přístup; byli bezpečně zahalení do svých plášťů.
Edward se nepohnul ani o píď. Tím, že mě chránil, si podepisoval rozsudek.
Najednou Edward rychle otočil hlavu do tmavé klikaté uličky a Demetri s Felixem udělali to samé. Reagovali tak na nějaký zvuk nebo pohyb, příliš jemný pro mé smysly.
"Chovejme se slušně, ano?" navrhl zpěvavý hlas. "Jsou tu dámy."
K Edwardovi zlehka přitančila Alice a zůstala nedbale stát. Nebylo u ní ani stopy po skrývaném napětí. Vypadala tak drobná, tak křehká. Její štíhlé paže se pohupovaly jako paže dítěte.
Přesto se Demetri s Felixem napřímili a pláště se jim zlehka zavlnily, jak se uličkou prohnal poryv větru. Felixův obličej nabral kyselý výraz. Zjevně neměli rádi vyrovnané počty.
"Nejsme sami," připomněla jim.
Demetri se ohlédl přes rameno. Pár metrů od náměstí se na nás dívala ta rodinka s holčičkami v červených šatech. Maminka naléhavě mluvila s manželem, oči upřené na naši pětici. Podívala se stranou, když se s ní Demetri střetl pohledem. Muž udělal několik kroků dál do náměstí a poklepal jednomu z mužů v červeném saku po rameni.
Demetri zavrtěl hlavou. "Prosím, Edwarde, buďme rozumní," řekl.
"Souhlasím," přikývl Edward. "Proto si v tichosti půjdeme každý po svém."
Demetri si frustrovaně povzdechl: "Alespoň si to prodiskutujme ve větším soukromí."
Šest mužů v červeném se teď připojilo k rodině a všichni nás sledovali se znepokojeným výrazem. Uvědomila jsem si, že jsou vyděšení, protože Edward stojí přede mnou tak, aby mě mohl v případě potřeby chránit. Chtěla jsem na ně zakřičet, aby utekli.
Edward slyšitelně scvakl zuby. "Ne."
Felix se usmál.
"Dost."
Za námi se ozval vysoký, rezavý hlas.
Podívala jsem se pod Edwardovou druhou paží a spatřila malou tmavou postavu, která přicházela k nám. Podle toho, jak se jí vzdouvaly okraje pláště, jsem poznala, že to bude další z nich. Kdo jiný?
Zpočátku jsem si myslela, že je to mladý chlapec. Nově příchozí byl drobný jako Alice, se zplihlými světle hnědými vlasy střiženými nakrátko. Tělo pod pláštěm - který byl tmavší, téměř černý - bylo štíhlé a oboupohlavní. Ale obličej byl na chlapce příliš krásný. Vedle tohoto obličeje s velkýma očima a plnými rty by Botticelliho anděl vypadal jako obluda. I přes ty kalné karmínově rudé duhovky.
Dívka byla co do velikosti tak nepatrná, že mě reakce na její příchod udivila. Felix a Demetri se okamžitě uvolnili, ustoupili ze svých útočných pozic a znovu splynuli se stíny vysokých zdí.
Edward spustil paže a také uvolnil postoj - ale v porážce.
"Jane," vzdechl rezignovaně, když ji poznal.
Alice si složila ruce na prsou, její výraz byl apatický.
"Následujte mě," promluvila Jane znovu monotónním dětským hlasem. Otočila se k nám zády a vplula tiše do tmy.
Felix s úsměvem pokynul, abychom šli první.
Alice okamžitě vyšla za malou Jane. Edward mi ovinul paži kolem pasu a táhl mě vedle ní. Ulička se lehce stáčela dolů, jak se zužovala. Vzhlédla jsem k němu s naléhavou otázkou v očích, ale on jen zavrtěl hlavou. Neslyšela jsem ostatní za námi, ale byla jsem si jistá, že tam jsou.
"No, Alice," řekl Edward hovorně, jak jsme kráčeli. "Předpokládám, že bych neměl být překvapený, že tě tu vidím."
"Udělala jsem chybu," odpověděla Alice stejným tónem. "Bylo mou povinností ji napravit."
"Co se stalo?" Jeho hlas byl zdvořilý, jak kdyby ho to sotva zajímalo. Doufala jsem, že je to proto, že za sebou máme našpicované uší.
"To je na dlouhé vyprávění." Alice střelila pohledem ke mně a zase pryč. "Stručně řečeno, ona opravdu skočila z útesu, ale ne ve snaze se zabít. Bella se nám poslední dobou dala na adrenalinové sporty."
Zrudla jsem a namířila oči přímo před sebe, dívala jsem se po temném stínu, který jsem už neviděla. Dovedla jsem si představit, co teď Edward slyší v Aliciných myšlenkách. Jak jsem se málem utopila, že mám v patách upíry, že kamarádím s vlkodlaky…
"Hm," řekl Edward krátce a uvolněný tón jeho hlasu byl pryč.
Cesta pozvolna zatáčela do aleje a stále se svažovala dolů, takže jsem neviděla blížící se rovnoběžnou slepou uličku, dokud jsme nedošli k ploché cihlové domovní zdi bez oken. Ta malá jménem Jane nebyla nikde k vidění.
Alice nezaváhala, neporušila krok, když kráčela ke zdi. Pak s lehkou grácií vklouzla do otevřené díry v ulici.
Vypadalo to jako stoka, vyvedená do dláždění. Nevšimla jsem si toho, dokud Alice nezmizela, ale mříž byla napůl odstrčená stranou. Díra byla malá a temná.
Zarazila jsem se.
"To je v pořádku, Bello," řekl Edward tichým hlasem. "Alice tě chytí."
Pochybovačně jsem si díru měřila. Edward by asi šel první, kdyby Demetri a Felix, sebejistí a mlčenliví, nečekali za námi.
Nakrčila jsem se a spustila nohy do úzkého ústí.
"Alice?" zašeptala jsem třesoucím se hlasem.
"Jsem přímo tady, Bello," uklidňovala mě. Její hlas se ozýval z příliš velké hloubky, abych se cítila lépe.
Edward mě vzal za zápěstí - jeho ruce byly jako kameny v zimě - a spustil mě do černoty.
"Připravená?" zeptal se.
"Pusť ji," zavolala Alice.
Hrůzou jsem pevně zavřela oči, abych neviděla tmu, a zamkla jsem si pusu na zámek, abych nekřičela. Edward mě pustil.
Bylo to tiché a krátké. Vzduch kolem mě svištěl jen půl vteřiny, a pak jsem s hlasitým vydechnutím přistála v Aliciných připravených pažích.
Věděla jsem, že budu mít modřiny; její paže byly velmi tvrdé. Postavila mě na nohy.
Na dně bylo šero, ale ne tma. Světlo z díry nahoře poskytovalo slabou záři, mokře se odráželo od kamenů pod mýma nohama. Pak na vteřinu zmizelo a vedle mě se objevil Edward a slabě, bíle zářil. Ovinul kolem mě paži, přidržoval si mě u těla a vlekl mě rychle kupředu. Chytila jsem ho oběma rukama kolem pasu a klopýtala jsem po nerovném kamenném povrchu. Zvuk těžké mříže, která za námi klouzavě zapadla, zvonil s kovovou definitivností.
Kalné světlo z ulice se v přítmí rychle ztratilo. Zvuk mých klopýtavých kroků se rozléhal černým prostorem. Podle ozvěny bych řekla, že je ten prostor velmi široký, ale nemohla jsem si být jistá. Nebylo slyšet nic než můj zběsilý srdeční tep a moje nohy na mokrých kamenech - jenom jednou se za mnou ozval netrpělivý vzdech.
Edward mě pevně držel. Natáhl volnou ruku tak, aby mi podepřel taky obličej, a hladkým palcem mi přejížděl po rtech. Každou chvíli jsem cítila, jak mi tiskne tvář do vlasů. Uvědomila jsem si, že tohle je jediné shledání, které je nám dopřáno, a pevně jsem se k němu přitiskla.
Zatím se choval, jako kdyby o mě stál, a to mi stačilo, aby to vyvážilo hrůzu podzemního tunelu a číhajících upírů za námi. Asi za tím nebylo nic víc než pocit viny - stejný pocit viny, kvůli kterému sem přišel zemřít, když si myslel, že může za mou smrt. Ale vnímala jsem jeho rty mlčky přitisknuté na mé čelo a nestarala se o to, co ho k tomu vede. Alespoň jsem s ním mohla být předtím, než umřu. To bylo lepší než dlouhý život.
Přála jsem si, abych se ho mohla zeptat, co se teď přesně bude dít. Zoufale jsem chtěla vědět, jak zemřeme - jako kdyby se to tím nějak usnadnilo, když to budu vědět dopředu. Ale nemohla jsem promluvit, ani zašeptat, protože jsme byli obklíčeni. Ostatní mohli všechno slyšet - každý můj dech, každý úder mého srdce.
Cesta se nám pod nohama pořád svažovala dolů, vedla nás hlouběji do podzemí a já jsem pocítila nával klaustrofobie. Jenom Edwardova ruka, která mi konejšivě ležela na tváři, mi bránila křičet nahlas.
Nemohla jsem říct, odkud vychází světlo, ale černá pomalu přecházela do temně šedé. Byli jsme v dlouhém klenutém tunelu. Po šedých kamenech prosakovala dolů vlhkost v dlouhých černých šmouhách, jako kdyby zdi krvácely inkoust.
Třásla jsem se a myslela si, že je to strachy. Až když mi zuby začaly drkotat o sebe, uvědomila jsem si, že je mi zima. Oblečení jsem měla stále mokré, a teplota v podzemí města byla zimní. Jako Edwardova kůže.
Uvědomil si to ve stejnou dobu jako já a pustil mě, držel mě jenom za ruku.
"N-n-ne," zaprotestovala jsem s drkotáním a rozhodila kolem něj paže. Bylo mi jedno, jestli mrznu. Kdo ví, kolik času nám ještě zbývá?
Třel mi paži svou chladnou rukou, aby mě zahřál aspoň tak.
Spěchali jsme tunelem, alespoň mně to připadalo jako spěch. Můj pomalý postup však někoho dráždil - tuším, že Felixe - a slyšela jsem, jak ze sebe co chvíli vydává vzdech.
Na konci tunelu byla mříž - železné tyče byly rezavé, ale tlusté jako moje ruka. Malé dveře ukované z tenčích propletených tyčí byly otevřené dokořán. Edward se přikrčil a spěchal do větší, jasnější kamenné místnosti. Mříž se za námi zabouchla s hlasitým třesknutím, následovaným zacvaknutím zámku. Příliš jsem se bála, abych se ohlížela za sebe.
Na druhé straně dlouhé místnosti byly nízké těžké dřevěné dveře. Byly také otevřené a velmi tlusté.
Prošli jsme těmi dveřmi. Překvapeně jsem se kolem sebe rozhlížela a automaticky jsem se uvolnila. Vedle mě se Edward napjal, čelist pevně zaťatou.

19.kapitola-Závod

31. prosince 2009 v 15:21 Nový měsíc (stmívání)-kniha
Nasedly jsme do letadla pár vteřin před odletem a pak začalo skutečné mučení. Letadlo líně sedělo na rozjezdové dráze, zatímco letušky se procházely - tak zvolna - uličkou a poplácávaly tašky v úložných prostorách nad hlavami cestujících, aby se ujistily že jsou bezpečně uložené. Piloti se vykláněli z kabiny a bavili se s nimi, když přecházely kolem nich. Alice mě pevně držela za rameno a tlačila mě do sedadla, zatímco já jsem se úzkostně kývala nahoru a dolů.
"Je to rychlejší než utíkat," připomněla mi tichým hlasem.
Jen jsem přikývla souběžně se svým kymácením.
Konečně letadlo líně vyrolovalo na dráhu a s pomalou vytrvalostí, která mě mučila, postupně nabíralo rychlost. Čekala jsem, že až se odlepíme od země, alespoň trochu se mi uleví, ale moje zuřivá netrpělivost neustupovala.
Alice položila na stoleček před sebou telefon ještě než jsme přestali stoupat a otočila se zády k letušce, která si ji nesouhlasně měřila. Něco v mém výrazu letušce zabránilo, aby přišla s protestem.
Snažila jsem se neposlouchat, když Alice šeptem mluvila s Jasperem; nechtěla jsem znovu slyšet ta slova, ale některá ke mně přece pronikla.
"Nemůžu si být jistá, pořád ho vidím dělat různé věci, pořád mění názor… Zabijácká veselice ve městě, útok na stráže, zvednout auto nad hlavu na hlavním náměstí… většinou věci, které by je odhalily - on ví, že to je nejrychlejší způsob, jak si vynutit reakci…
Ne, nemůžeš." Alicin hlas se ztišil, až byl skoro neslyšitelný, ačkoliv jsem seděla pár centimetrů od ní. Teď jsem naopak poslouchala pozorněji. "Řekni Emmettovi, že ne… No, jdi za Emmettem a Rosalií a přiveď je zpátky… Uvažuj, Jaspere. Jestli někoho z nás uvidí, co myslíš, že udělá?"
Přikývla. "Přesně tak. Myslím, že Bella je jediná šance… jestli vůbec máme nějakou šanci… Udělám všechno, co se dá, ale připrav Carlislea; vyhlídky nejsou příznivé."
Pak se zasmála a hlas se jí zajíkl. "Myslela jsem na to… Ano, slibuju." Její hlas přešel do prosebného tónu. "Nejezdi za mnou. Slibuju, Jaspere. Ať tak nebo tak, já se z toho dostanu… A miluju tě."
Zavěsila a opřela se do sedadla s očima zavřenýma. "Nenávidím, když mu musím lhát."
"Pověz mi všechno, Alice," prosila jsem ji. "Já tomu nerozumím. Proč jsi řekla Jasperovi, aby zastavil Emmetta, proč nám nemohou přijet na pomoc?"
"Ze dvou důvodů," zašeptala, oči stále zavřené. "Ten první jsem mu řekla. My se můžeme pokusit zastavit Edwarda samy - kdyby ho dostal do rukou Emmett, možná bychom ho dokázali zadržet na dost dlouho, abychom ho přesvědčili, že jsi naživu. Ale nemůžeme za Edwardem potají slídit. Kdyby nás viděl, jak pro něj jdeme, jednal by o to rychleji. Prohodí auto zdí nebo tak něco, a Volturiovi ho pak zničí.
A s tím souvisí ten druhý důvod, samozřejmě důvod, který jsem Jasperovi nemohla říct. Protože kdyby tam s Emmettem byli a Volturiovi by zabili Edwarda, oni by s nimi bojovali. Bello." Otevřela oči a prosebně se na mě zadívala. "Kdyby byla nějaká šance, že bychom mohli vyhrát… kdyby byla naděje, že bychom my čtyři dokázali zachránit mého bratra tím, že za něj budeme bojovat, možná by to bylo jiné. Ale to my nedokážeme, Bello, a já nemůžu takhle Jaspera ztratit."
Uvědomila jsem si, proč její oči prosí o moje pochopení. Ona chránila Jaspera na úkor nás dvou a možná také na úkor Edwarda. Pochopila jsem ji a nic zlého jsem si o ní nemyslela. Přikývla jsem.
"Nemohl by tě ale Edward slyšet?" zeptala jsem se. "Nepochopí, jakmile uslyší tvoje myšlenky, že jsem naživu, že není důvod tohle dělat?"
Ne že by existovalo nějaké ospravedlnění, ať tak či tak. Pořád jsem nedokázala uvěřit, že by byl schopný takto reagovat. Nedávalo to žádný smysl! Vzpomínala jsem si s bolestivou přesností na jeho slova toho dne na pohovce, když jsme se dívali, jak Romeo a Julie páchají sebevraždu, napřed on, potom ona. Byl jsem rozhodnutý, že bez tebe nebudu dál žít, řekl, jako kdyby to bylo nad slunce jasnější. Ale slova, která pronesl v lese, když mě opouštěl, to všechno popřela - pošlapala.
"Jestli je uslyší," vysvětlovala. "Ale věř si nebo ne, i myšlenkami je možné lhát. Kdybys opravdu umřela, přesto bych se snažila ho zastavit. A myslela bych si 'je naživu, je naživu', seč by mi síly stačily. To on ví."
Zaskřípala jsem zuby v němé bezmocnosti.
"Kdyby byl nějaký způsob, jak to udělat bez tebe, Bello, nevystavovala bych tě takhle nebezpečí. Je to ode mě veliká špatnost."
"Nebuď hloupá. Já jsem to poslední, oč by sis měla dělat starosti." Zavrtěla jsem netrpělivě hlavou, abych to téma smetla ze stolu. "Pověz mi, co jsi tím myslela, že nesnášíš, když musíš Jasperovi lhát?"
Ponuře se usmála. "Slíbila jsem mu, že se z toho dostanu ven dřív, než mě zabijou. Něco takového ale nemůžu zaručit - naprosto ne." Zvedla obočí, jako kdyby chtěla, abych to nebezpečí brala vážněji.
"Kdo jsou ti Volturiovi?" zeptala jsem se šeptem. "Proč jsou o tolik nebezpečnější než Emmett, Jasper, Rosalie a ty?" Bylo těžké představit si něco děsivějšího.
Zhluboka se nadechla a pak mi najednou vrhla temný pohled přes rameno. Otočila jsem se včas, abych viděla, jak se muž na sedadle do uličky podíval stranou, jako kdyby nás neposlouchal. Vypadal jako obchodník, v tmavém obleku s mohutnou vázankou a notebookem na kolenou. Zatímco jsem si ho podrážděně měřila, otevřel počítač a velmi nápadně si nasadil sluchátka.
Naklonila jsem se blíž k Alici. Rty se mi skoro dotýkala ušního lalůčku, když mi šeptem vyprávěla ten příběh.
"Byla jsem překvapená, že znáš jejich jméno," řekla. "Že jsi okamžitě pochopila, co to znamená, když jsem řekla, že Edward míří do Itálie. Myslela jsem, že ti to budu muset vysvětlovat. Kolik ti toho vlastně řekl?"
"Říkal jenom, že je to stará mocná rodina - něco jako královská rodina. Že si dáváte pozor, abyste si je neznepřátelili, pokud nechcete… umřít," zašeptala jsem. To poslední slovo jsem ze sebe skoro nedokázala vypravit.
"Abys pochopila," pokračovala a její hlas teď byl pomalejší, odměřenější. "My Cullenovi jsme jedineční ve více ohledech, než víš. Je… abnormální, aby nás žilo tolik dohromady v míru. Je to stejné jako u Tanyiny rodiny na severu. Carlisle se domnívá, že abstinování nám umožňuje chovat se civilizovaně, vytvářet vztahy založené na lásce, a ne se jen spojovat s jinými, protože je to výhodnější a protože mi to umožní snáze přežít. Dokonce i Jamesova malá trojčlenná smečka byla neobvykle veliká - a viděla jsi, jak snadno je Laurent opustil. My téměř vždycky cestujeme sami nebo v párech. Carlisleova rodina je největší, která existuje, pokud vím. S jedinou výjimkou. A to jsou Volturiovi.
Původně byli tři: Aro, Caius a Marcus."
"Viděla jsem je," zamumlala jsem. "Na obrazu v Carlisleově pracovně."
Alice přikývla. "Časem se k nim připojily dvě ženy a těch pět utvořilo rodinu. Nejsem si jistá, ale tuším, že jejich věk je to, co jim dává schopnost žít spolu poklidně. Všichni jsou staří více než tři tisíce let. Anebo možná za svou mimořádnou snášenlivost vděčí svým darům. Jako Edward a já, i Aro a Marcus jsou… nadaní."
Než jsem se mohla zeptat, pokračovala. "Nebo je možná váže k sobě jenom jejich láska k moci. Královská rodina, to na ně sedí."
"Ale jestli jich je jenom pět…"
"Pět, kteří tvoří rodinu," opravila mě. "Jejich stráže se do toho nepočítají."
Zhluboka jsem se nadechla. "To zní… vážně."
"To si piš, že je to vážné," ujistila mě. "Podle toho, co jsme o nich slyšeli naposledy, je devět stálých členů gardy. Ostatní jsou spíš… přechodní. Mění se to. A mnozí z nich jsou také nadaní - úžasnými dary, vedle kterých to, co umím já, vypadá jako kabaretní trik. Volturiovi si je vybrali pro jejich schopnosti, ať už fyzické nebo jiné."
Otevřela jsem pusu a pak jsem ji zavřela. Napadlo mě, že snad radši nechci vědět, jak špatné jsou vyhlídky.
Alice znovu přikývla, jako kdyby přesně pochopila, co si myslím. "Ke střetům u nich nedochází často. Nikdo není tak hloupý, aby si s nimi zahrával. Žijí ve svém městě, které opouštějí, jenom když je volá povinnost."
"Povinnost?" divila jsem se.
"Neříkal ti Edward, co dělají?"
"Ne," odpověděla jsem a cítila prázdný výraz ve svém obličeji.
Alice se mi znovu podívala přes hlavu na toho obchodníka a zase mi přiložila studené rty na ucho.
"Neříkal jen tak pro nic za nic, že jsou jako královská rodina… vládnoucí třída. V průběhu tisíciletí si osvojili takovou moc, že mohou prosazovat naše pravidla - což ve skutečnosti znamená, že trestají ty, kdo je přestoupí. Plní tuto povinnost se vší rozhodností."
Vykulila jsem oči zděšením. "Existují pravidla?" zeptala jsem se příliš hlasitě.
"Pššt!"
"Neměl se mi o tom někdo zmínit už dřív?" zašeptala jsem hněvivě. "Tedy, vždyť jsem chtěla být… být jednou z vás! Neměl mi ta pravidla někdo vysvětlit?"
Alice se uchichtla nad mojí reakcí. "Není to tak složité, Bello. Je jenom jedno důležité omezení - a když se nad tím zamyslíš, pravděpodobně na ně dokážeš přijít sama."
Zamyslela jsem se nad tím. "Ne, nemám ponětí."
Nespokojeně zavrtěla hlavou. "Asi je to příliš jasné. Prostě musíme udržovat svou existenci v tajnosti."
"Aha," zamumlala jsem. To bylo jasné.
"Je to rozumné a většina z nás dohled nepotřebuje," pokračovala. "Ale po několika staletích se někteří z nás začnou nudit. Nebo začnou bláznit. Já nevím. A pak se do toho vloží Volturiovi, dřív než ti neukázněnci můžou kompromitovat je nebo nás ostatní."
"Takže Edward…"
"Plánuje výtržnost v jejich vlastním městě - ve městě, které si tajně drží už tři tisíce let, od dob Etrusků. Oni si svoje město chrání natolik, že ani nedovolují lovit v jeho zdech. Volterra je pravděpodobně to nejbezpečnější město na světě - alespoň před útokem upírů."
"Ale ty jsi říkala, že ji neopouštějí. Jak jedí?"
"Neopouštějí ji. Přivážejí si potravu zvenčí, někdy z docela slušné dálky. Jejich stráže tak mají něco na práci, když nejsou venku a nelikvidují vzbouřence. Nebo nechrání Volterru před odhalením…"
"Před situacemi, jako je tahle, před Edwardem," dokončila jsem její větu. Bylo teď překvapivě snadné říct jeho jméno. Nebyla jsem si jistá, v čem je rozdíl. Možná to bylo tím, že jsem věděla, že se s ním brzy uvidím. Anebo neuvidím, jestli dorazíme pozdě, a pak se mnou bude stejně amen. Ať tak nebo tak, čeká mě brzké rozuzlení, a to mě uklidňovalo.
"Pochybuju, že někdy zažili podobnou situaci," zabručela znechuceně. "Upírů se sebevražednými sklony po světě moc nechodí."
Zvuk, který mi unikl z pusy, byl velmi tichý, ale Alice nějak pochopila, že je to výkřik bolesti. Ovinula mi svou štíhlou silnou paži kolem ramen.
"Uděláme, co budeme moct, Bello. Ještě to není u konce."
"Ještě ne." Nechala jsem se od ní utěšovat, ačkoliv jsem věděla, že naše naděje jsou chabé. "A Volturiovi nás dostanou, když vzbudíme rozruch."
Alice se napřímila. "Říkáš to, jako by to byla dobrá věc."
Pokrčila jsem rameny.
"Přestaň s tím, Bello, nebo to v New Yorku otočíme a vrátíme se do Forks."
"S čím?"
"Ty víš. Jestli bude pro Edwarda příliš pozdě, až tam přijedeme, udělám všechno pro to, abych tě dovezla zpátky k Charliemu, a nechci od tebe žádné potíže. Rozumíš tomu?"
"Jasně, Alice."
Zlehka se odtáhla, aby se na mě mohla podívat pronikavým pohledem. "Žádné potíže."
"Čestný skautský," zamumlala jsem.
Obrátila oči v sloup.
"Teď mě nech trochu se soustředit. Snažím se vidět, co má Edward v plánu."
Nechala svou paži kolem mých ramen, ale hlavu si položila na opěradlo a zavřela oči. Volnou ruku si přitiskla ze strany k obličeji a konečky prstů si třela spánek.
Dlouho jsem se na ni fascinovaně dívala. Zůstala sedět naprosto bez pohnutí, její obličej připomínal kamennou sochu. Ubíhaly minuty, a kdybych ji neznala lépe, myslela bych si, že usnula. Neodvažovala jsem se ji vyrušit a ptát se, co nového se děje.
Přála jsem si, abych měla nějaký bezpečný námět k přemýšlení. Nemohla jsem si dovolit myslet na hrůzy, které nás asi čekají, nebo, což bylo ještě děsivější, na to, jaké jsou možnosti, že se nám to nepodaří - tedy pokud jsem nechtěla nahlas křičet.
Ani jsem nedokázala nic předvídat. Možná, ale to bych musela mít velké, opravdu velké štěstí, se mi podaří zachránit Edwarda. Ale nebyla jsem tak hloupá, abych si myslela, že bych s ním pak mohla zůstat. Nijak jsem se nezměnila, byla jsem prakticky stejná jako předtím. Neobjevil se žádný nový důvod, proč by mě chtěl. Vidět ho a zase ho ztratit…
Potlačovala jsem bolest. Tohle byla cena, kterou jsem musela zaplatit, abych mu zachránila život. Zaplatím ji.
V letadle promítali film a můj soused si nasadil sluchátka. Občas jsem sledovala postavy pohybující se na malé obrazovce, ale nedokázala jsem ani říct, jestli to má být zamilovaný film, nebo horor.
Když uplynula celá věčnost, letadlo začalo klesat k New Yorku. Alice zůstávala v transu. Byla jsem nervózní, natáhla jsem se, abych se jí dotkla, ale pak jsem zase stáhla ruku zpátky. Tohle se stalo tucetkrát, než letadlo dosedlo na zem se skřípavým bouchnutím.
"Alice," řekla jsem nakonec. "Alice, musíme jít."
Dotkla jsem se její paže.
Velmi pomalu otevřela oči. Chviličku vrtěla hlavou ze strany na stranu.
"Něco nového?" zeptala jsem se tiše, vědoma si muže sedícího vedle mě z druhé strany, který možná poslouchal.
"Nic konkrétního," vydechla hlasem, který jsem sotva slyšela. "Dostává se blíž. Rozhoduje se, jak je požádá o smrt."
Musely jsme utíkat na další spoj, ale bylo to dobré - lepší než čekat. Jakmile bylo letadlo ve vzduchu, Alice zavřela oči a ponořila se zpátky do stejné strnulosti jako předtím. Čekala jsem, co nejtrpělivěji jsem dokázala. Když byla zase tma, vytáhla jsem roletu, ale dívala jsem se jen do ploché černé tmy, a tak jsem okénko zase zatáhla.
Byla jsem vděčná, že mám tolik měsíců praxe v ovládání myšlenek. Místo abych se zaobírala tou děsivou možností, že bez ohledu na to, co říkala Alice, nemám v úmyslu přežít, soustředila jsem se na menší problémy. Jako třeba co řeknu Charliemu, jestli se vrátím zpátky? To byl dost ožehavý problém, aby mě zaměstnal na několik hodin. A Jacobovi? Slíbil, že na mě bude čekat, ale dodrží svůj slib? Skončím doma ve Forks sama a nebudu mít vůbec nikoho? Možná jsem nechtěla přežít, ať to dopadne jakkoliv.
Připadalo mi, že mi Alice zatřásla za rameno jen o pouhých několik vteřin později - neuvědomila jsem si, že jsem usnula.
"Bello," zasyčela trošičku moc hlasitě na setmělou kabinu plnou spících lidí.
Nebyla jsem dezorientovaná - na to jsem nebyla dost dlouho mimo.
"Co se děje?"
Aliciny oči zářily v matném světle lampičky na čtení v řadě za námi.
"Není to tak zlé." Divoce se usmála. "Tak se nám to hodí. Zvažují to, ale rozhodli se, že mu nevyhoví."
"Volturiovi?" zamumlala jsem jako omámená.
"Kdo jiný, Bello, prober se. Vidím, co mu řeknou."
"Tak mi to pověz."
Uličkou k nám po špičkách přišel stevard. "Mohu donést dámám polštář?" Jeho tichý šepot byl výtkou naší poměrně hlasité konverzaci.
"Ne, děkujeme." Alice ho obdařila zářivým, neuvěřitelně líbezným úsměvem. Stevard se otočil a klopýtal zpátky, jako by dostal palicí.
"Tak povídej," vydechla jsem téměř mlčky.
Zašeptala mi do ucha: "Oni o něj mají zájem - myslí si, že by jim jeho talent mohl být užitečný. Nabídnou mu místo u nich."
"Co jim na to odpoví?"
"To ještě nemůžu vidět, ale vsadím se, že to bude stát za to." Znovu se usmála. "Tohle je první dobrá zpráva - první průlom. Volturiovi jsou na rozpacích; opravdu ho nechtějí zničit - Aro to označí za 'mrhání' - a to může stačit na to, aby Edward začal promýšlet plán číslo dvě. Čím víc času nad tím stráví, tím lépe pro nás."
Nestačilo to, aby to ve mně vzbudilo naději, abych pocítila stejnou úlevu jako ona. Pořád se nám může do cesty postavit tolik věcí a my nakonec přijedeme příliš pozdě. A kdybych se nedostala přes zdi Volterry, nebyla bych schopná zabránit Alici odtáhnout mě zpátky domů.
"Alice?"
"Co je?"
"Já to nechápu. Jak to, že teď vidíš tak jasně? A jindy vidíš něco v dálce - a ono se to nestane?"
Její oči se napjaly. Přemítala jsem, jestli uhodla, na co myslím.
"Je to jasné, protože je to bezprostřední a blízké a já jsem opravdu soustředěná. Věci vzdálené přicházejí samy - jsou to jenom záblesky, slabé možnosti. Navíc vidím upíry snadněji než lidi. S Edwardem mi to jde ještě lépe, protože jsem na něj tak vyladěná."
"Někdy vidíš i mě," připomněla jsem jí.
Zavrtěla hlavou. "Ne tak jasně."
Povzdechla jsem si. "Vážně si přeju, abys měla pravdu, pokud jde o mě. Na začátku, když jsem se poprvé objevila v tvých vizích, ještě než jsme se vůbec poznaly…"
"Co tím myslíš?"
"Viděla jsi, že se stanu jednou z vás." Ta slova jsem vyslovila skoro bez hlesu.
Vzdychla. "Tehdy to byla možnost."

"Tehdy," opakovala jsem.
"Abych pravdu řekla, Bello…," zaváhala a pak se rozhodla pokračovat. "Upřímně, podle mě už je to víc než směšné. Zvažuju, jestli tě prostě nemám změnit sama."
Zírala jsem na ni, tím šokem jako přimrazená. Moje mysl se jejím slovům okamžitě vzepřela. Nemohla jsem si dovolit pocítit naději. Co kdyby si to rozmyslela?
"Vystrašila jsem tě?" podivila se. "Myslela jsem, že to chceš."
"To chci!" vydechla jsem. "Ach, Alice, udělej to hned! Mohla bych ti tolik pomoct - a nezdržovala bych tě. Kousni mě!"
"Pššt," varovala mě. Stevard se zase díval směrem k nám. "Snaž se být rozumná," zašeptala. "Nemáme dost času. Do zítřka se musíme dostat do Volterry Kdybych tě kousla, několik dní se budeš svíjet v bolestech." Udělala obličej. "A myslím, že ostatní spolucestující by z toho radost neměli."
Kousla jsem se do rtu. "Jestli to neuděláš hned, tak si to rozmyslíš."
"Ne." Zamračila se, její výraz byl nešťastný. "Nerozmyslím. On bude sice zuřit, ale už s tím nic nenadělá."
Srdce mi tlouklo rychleji. "Vůbec nic."
Tiše se zasmála a pak vzdychla. "Máš ve mě příliš velkou důvěru, Bello. Nejsem si jistá, jestli to dokážu. Pravděpodobně to skončí tak, že tě zkrátka zabiju."
"Já to risknu."
"Ty jsi tak divná, i na to, že jsi člověk."
"Díky."
"No dobře, stejně se tu teď bavíme jen o hypotetické možnosti. Napřed musíme přežít zítřek."
"Dobrý postřeh." Ale aspoň jsem měla něco, v co jsem mohla doufat, jestli přežijeme. Jestli Alice dostojí svému slibu - a jestli mě přitom nezabije - pak si Edward může jít za svými zábavami, jak bude chtít, a já ho budu moct následovat. Nedovolím, aby se trápil. Možná, že až budu krásná a silná, po nějakém rozptýlení ani nevzdechne.
"Ještě spi," pobízela mě Alice. "Vzbudím tě, až bude něco nového."
"Dobře," zamumlala jsem, ale byla jsem si jistá, že spánek už je teď ztracená věc. Alice si přitáhla nohy na sedadlo, objala si je pažemi a opřela se čelem o kolena. Kolébala se dopředu a dozadu, jak se soustředila.
Položila jsem si hlavu na sedadlo, dívala se na ni a pak jsem vnímala až to, když zatáhla stínítko před slabou září na východním nebi.
"Co se děje?" zamumlala jsem.
"Odmítli ho," řekla tiše. Všimla jsem si okamžitě, že její entuziasmus je pryč.
Hlas se mi zděšeně zadrhl v krku. "Co hodlá dělat?"
"Zpočátku to bylo chaotické. Viděla jsem jenom záblesky, hrozně rychle měnil plány."
"Jaké plány?" naléhala jsem.
"Měl slabou chvilku," zašeptala. "Rozhodl se, že půjde na lov."
Podívala se na mě, když mi na očích poznala, že mi to nedošlo.
"Do města," vysvětlila. "Málem to udělal. Změnil názor v poslední minutě."
"Nechtěl by zklamat Carlislea," zamumlala jsem. To by mu neudělal.
"Pravděpodobně," souhlasila.
"Budeme mít dost času?" Jak jsem promluvila, došlo k změně tlaku v kabině. Cítila jsem, jak se letadlo naklonilo směrem dolů.
"To doufám - jestli se bude držet svého posledního rozhodnutí, tak snad."
"Co chce udělat?"
"Jednoduchou věc. Prostě vyjde ven na slunce."
Jenom vyjde na slunce. Nic víc.
Stačilo by to. Obraz Edwarda na louce - zářícího, jiskřícího, jako kdyby měl kůži posetou miliony diamantových plošek - jsem měla navždy vpálený do paměti. Žádný člověk, který něco takového viděl, na to nikdy nezapomene. To by Volturiovi asi nemohli dovolit. Tedy pokud chtěli, aby jejich město zůstalo nenápadné.
Podívala jsem se na lehkou šedou záři, která pronikala otevřenými okny "Přijedeme příliš pozdě," zašeptala jsem a hrdlo se mi sevřelo úzkostí.
Zavrtěla hlavou. "Právě teď se ukazuje jeho sklon k melodramatičnosti. Chce co největší publikum, takže si vybere místo na hlavním náměstí, pod věží s hodinami. Tam jsou zdi vysoké. Počká, až bude mít slunce přesně nad hlavou."
"Takže máme čas do poledne?"
"Jestli budeme mít štěstí. Jestli se nerozhodne jinak."
Z reproduktoru se ozval hlas pilota, který napřed francouzsky a pak anglicky ohlásil, že právě přistáváme. Zacinkalo to a rozsvítily se světelné nápisy s upozorněním pro cestující, aby se připoutali.
"Jak daleko je z Florencie do Volterry?"
"To záleží na tom, jak rychle jedeš… Bello?"
"Ano?"
Podívala se na mě zkoumavě. "Jak velké máš námitky proti krádeži auta?"
* * *
Pár kroků před místem, kam jsem měla namířeno, zastavilo s kvílením jasně žluté Porsche, vzadu s nápisem TURBO vyvedeným stříbrnou kurzívou. Všichni vedle mě na přeplněném chodníku u letiště valili oči.
"Pospěš si, Bello!" zakřičela Alice netrpělivě otevřeným okénkem u spolujezdce.
Utíkala jsem ke dveřím a naskočila dovnitř. Už mi chyběla jenom černá punčocha přes hlavu.
"Ježkovy zraky, Alice," stěžovala jsem si. "Nemohla jsi ukradnout něco ještě nápadnějšího?"
Interiér byl vyveden v černé kůži a okénka byla kouřově tmavá. Uvnitř si člověk připadal bezpečněji, jako v noci.
Alice už se mezitím velmi rychle proplétala hustou letištní dopravou - vklouzávala do malých prostorů mezi auty, zatímco já jsem se krčila na sedadle a tápala po bezpečnostním pásu.
Opravila mě: "Správně ta otázka měla znít, jestli jsem mohla ukradnout rychlejší auto, a to si nemyslím. Měla jsem štěstí."
"Jsem si jistá, že to bude velmi povzbudivé, až budou někde silniční zátarasy."
Zvonivě se zasmála. "Věř mi, Bello. Jestli někdo postaví silniční zátaras, bude to za námi." Dupla na plyn, jako kdyby chtěla dokázat svou pravdu.
Asi jsem se měla dívat z okna, když kolem nás pádily napřed město Florencie a pak toskánská krajina. Tohle byl můj první výlet kamkoliv za hranice, a možná taky poslední. Ale Alicina jízda mě děsila, ačkoliv jsem věděla, že jí za volantem můžu důvěřovat. A byla jsem příliš zmučená úzkostí, abych se dokázala kochat pohledem na kopce a města obehnaná zdmi, která z dálky vypadala jako hrady.
"Vidíš něco dalšího?"
"Něco se děje," zamumlala Alice. "Nějaký festival. Ulice jsou plné lidí a červených praporů. Jaké je dnes datum?"
Nebyla jsem si úplně jistá. "Možná patnáctého?"
"No, to je ironie. Je svátek svatého Marka."
"Což znamená?"
Temně se uchechtla. "Ve městě jsou každoroční oslavy. Podle legendy před patnácti sty lety jeden křesťanský misionář, otec Marcus - totiž Marcus Volturi - vyhnal z Volterry všechny upíry. Příběh praví, že byl umučen v Rumunsku, které se stále snažil zbavit upírské metly. Samozřejmě je to nesmysl - nikdy neopustil svoje město. Ale od toho pocházejí některé pověry o věcech, jako jsou kříže a česnek. Otec Marcus je přece uměl používat tak úspěšně. A upíři Volterru nesužují, takže to musí fungovat." Její úsměv byl křečovitý. "Svátek se stal spíš městskou slavností a projevem uznání policejním silám - konec konců, Volterra je mimořádně bezpečné město. Policie má velký kredit."
Uvědomovala jsem si, co tím myslela, když říkala, že je to ironie. "Nebudou moc šťastní, jestli u nich Edward způsobí pozdvižení právě na den svatého Marka, že ne?"
Zavrtěla hlavou s ponurým výrazem. "Ne. Zareagují velmi rychle."
Podívala jsem se stranou a snažila se, aby mi zuby neprokously spodní ret. Krvácení by zrovna teď nebyl nejlepší nápad.
Slunce bylo děsivě vysoko na bledém, modrém nebi.
"Pořád to plánuje na poledne?" ujišťovala jsem se.
"Ano. Rozhodl se počkat. A oni čekají na něj."
"Pověz mi, co mám dělat."
Upírala oči na klikatící se silnici - ručička na tachometru se téměř dotýkala pravého okraje stupnice.
"Nemusíš dělat nic. Jenom tě Edward musí spatřit dřív, než vystoupí na slunce. A musí tě vidět dřív, než spatří mě."
"Jak to uděláme?"
Malé červené auto jako by spěchalo dozadu, jak se kolem něj Alice prosmýkla.
"Dostanu tě tak blízko, jak to bude možné, a pak poběžíš směrem, který ti ukážu."
Přikývla jsem.
"Hlavně nezakopni," dodala. "Dneska nemáme čas na podvrtnuté kotníky."
Zasténala jsem. To by mi bylo podobné - zničit všechno, zničit svět jedním nemotorným zakopnutím.
Slunce stále stoupalo po obloze a Alice s ním závodila. Bylo příliš jasné, a to ve mně vyvolávalo paniku. Možná se Edwardovi přece jen nakonec nebude chtít čekat na poledne.
"Tamhle," řekla Alice najednou a ukázala na město s hradem na nejbližším kopci.
Zírala jsem na něj a pocítila první náznak nového strachu. Každou minutu od včerejšího rána - připadalo mi to, jako by to bylo před týdnem -, kdy Alice vyslovila jeho jméno u paty schodiště, jsem zažívala jenom jeden strach. A přesto teď, jak jsem se dívala na staré hnědé zdi a věže korunující vrcholek příkrého kopce, pocítila jsem jinou, sobečtější hrůzu, která mě rozechvívala.
Tušila jsem, že město je velmi krásné. Absolutně mě děsilo.
"Volterra," ohlásila Alice dutým, ledovým hlasem.

18.kapitola-Pohřeb

31. prosince 2009 v 15:20 Nový měsíc (stmívání)-kniha
Spěchala jsem dolů po schodech a rozrazila dveře dokořán.
Samozřejmě to byl Jacob. I když Alice neviděla, nebyla hloupá.
Jacob stál asi šest kroků ode dveří, nos nakrčený odporem, ale jinak byl jeho obličej hladký - jako maska. Neobalamutil mě; viděla jsem, jak se mu slabě třesou ruce.
Nepřátelskost z něj přímo čišela. Připomnělo mi to to strašné odpoledne, kdy dal přednost Samovi přede mnou, a cítila jsem, jak se mi bojovně vysunula brada. Byla jsem připravená se hájit.
Jacobův Rabbit běžel za zatáčkou na volnoběh; za volantem seděl Jared a Embry byl na sedadle spolujezdce. Pochopila jsem, co to znamená: báli se nechat ho sem přijet samotného. Rozesmutnilo mě to a trochu i naštvalo. Cullenovi nebyli takoví.
"Ahoj," řekla jsem nakonec, když nepromluvil.
Jake našpulil rty a stále se držel ode dveří. Očima střelil přes přední část domu.
Zaskřípala jsem zuby. "Není tady. Potřebuješ něco?"
Zaváhal. "Jsi sama?"
"Ano." Povzdechla jsem si.
"Můžu s tebou na chviličku mluvit?"
"Samozřejmě, že můžeš, Jacobe. Pojď dál."
Jacob se ohlédl přes rameno na kamarády v autě. Viděla jsem Embryho, jak lehce zavrtěl hlavou. Z nějakého důvodu mě to nepříčetně naštvalo.
Znovu jsem zaťala zuby "Zbabělče," zamumlala jsem.
Jake střelil pohledem zpátky ke mně, husté černé obočí nad hluboce posazenýma očima se mu stáhlo do zuřivého úhlu. Napjal čelist, vypochodoval - jinak se to nedalo popsat - po chodníku a protáhl se kolem mě do domu.
Střetla jsem se pohledem napřed s Jaredem, pak s Embrym - nelíbilo se mi, jak tvrdě si mě měřili; vážně si mysleli, že bych dovolila, aby Jacobovi někdo ublížil? -, než jsem před nimi zavřela dveře.
Jacob stál v chodbě za mnou a zíral na rozházené deky v obývacím pokoji.
"Pyžamový večírek?" zeptal se sarkastickým tónem.
"Jo," odpověděla jsem se stejnou dávkou kyselosti. Neměla jsem ráda, když se Jacob takhle choval. "Co je ti po tom?"
Znovu nakrčil nos, jako kdyby čichal něco nepříjemného. "Kde je tvoje 'kamarádka?'" Cítila jsem v jeho tónu ty uvozovky.
"Musela si vyřídit nějaké pochůzky. Koukni, Jacobe, o co ti jde?"
Něco na té místnosti ho popudilo - dlouhé paže se mu chvěly. Neodpověděl na mou otázku. Místo toho se přesunul do kuchyně. Jeho neklidné oči střílely všemi směry.
Šla jsem za ním. Přecházel sem a tam kolem krátké linky.
"Hele," řekla jsem a postavila se mu do cesty. Přestal přecházet a podíval se dolů na mě. "Co máš za problém?"
"Nelíbí se mi, že tady musím být."
To zabolelo. Škubla jsem sebou a jeho oči se napjaly.
"Pak je mi líto, že jsi musel přijít," zamručela jsem. "Proč mi neřekneš, co potřebuješ, abys mohl odejít?"
"Jenom se tě musím zeptat na pár věcí. Nemělo by to dlouho trvat. Musíme se vrátit na pohřeb."
"Dobře. Tak ať to máme za sebou." Pravděpodobně jsem to s tím nepřátelstvím přeháněla, ale nechtěla jsem, aby viděl, jak moc mi to ubližuje. Věděla jsem, že se nechovám fér. Konec konců, já jsem včera večer dala přednost pijavici před ním. Já jsem mu ublížila jako první.
Zhluboka se nadechl a jeho roztřesené prsty byly najednou klidné. Jeho obličej se uhladil do vážné masky.
"Jeden člen rodiny Cullenových je tady u tebe," konstatoval.
"Ano. Alice Cullenová."
Zamyšleně přikývl. "Jak dlouho tu bude?"
"Dokud bude chtít." Z mého tónu pořád zaznívala bojovnost. "To pozvání má neomezenou platnost."
"Myslíš, že bys jí mohla… prosím… vysvětlit situaci s tou druhou - Victorií?"
Zbledla jsem. "Říkala jsem jí o tom."
Přikývl. "Měla bys vědět, že když je tu někdo z Cullenových, můžeme hlídat jen naše vlastní území. Budeš v bezpečí pouze v La Push. Už tě tady nemůžu chránit."
"Dobře," řekla jsem stísněně.
Pak se podíval stranou, ven ze zadních oken. Nepokračoval.
"Je to všechno?"
Oči měl upřené na sklo, když odpovídal. "Ještě jednu věc."
Čekala jsem, ale nepokračoval. "Ano?" pobídla jsem ho nakonec.
"Vrátí se i všichni ostatní?" zeptal se chladným, tichým hlasem. Připomnělo mi to Sama, který se choval vždycky tak klidně. Jacob se Samovi začínal čím dál víc podobat… přemítala jsem, co mi na tom tolik vadí.
Teď jsem pro změnu nemluvila já. Podíval se mi zpátky do obličeje zkoumavýma očima.
"No?" zeptal se. Snažil se skrýt své napětí za vážný výraz.
"Ne," řekla jsem nakonec. Nerada. "Oni se nevrátí."
Jeho výraz se nezměnil. "Dobře. To je všechno."
Hněvivě jsem si ho měřila, byla jsem na něj pořádně rozzlobená. "No, už můžeš běžet. Utíkej povědět Samovi, že ty děsivé příšery si pro vás nepřijdou."
"Dobře," zopakoval, stále klidný.
A bylo to. Jacob vyšel rychle z kuchyně. Čekala jsem, že uslyším, jak se otevírají vstupní dveře, ale neslyšela jsem nic. Slyšela jsem tikat hodiny nad sporákem, a znovu mě udivilo, jak tiše se naučil pohybovat.
Taková pohroma. Jak jsme se mohli za tak kratičkou dobu jeden druhému totálně odcizit?
Odpustí mi, až bude Alice pryč? Co když mi neodpustí?
Opřela jsem se o linku a zabořila obličej do dlaní. Jak jsem mohla kolem sebe nadělat takovou spoušť? Ale co jsem mohla udělat jinak? Ani při zpětném pohledu jsem nedokázala najít lepší způsob, nějaký dokonalý běh věcí.
"Bello…?" zeptal se Jacob utrápeným hlasem.
Zvedla jsem obličej z dlaní a viděla Jacoba, jak váhavě stojí v kuchyňských dveřích; neodešel, jak jsem si myslela. Až když jsem uviděla, že se mi v dlaních zajiskřily čiré kapky, uvědomila jsem si, že pláču.
Jacobův klidný výraz byl pryč; jeho obličej byl úzkostlivý a nejistý. Šel rychle zpátky, postavil se přede mě a sklonil hlavu, aby se mi mohl dívat do očí.
"Udělal jsem to znovu, viď?"
"Co jsi udělal?" zeptala jsem se nakřáplým hlasem.
"Porušil svůj slib. Promiň."
"To nic," zamumlala jsem. "Tentokrát jsem si začala já."
Jeho obličej se zkřivil. "Věděl jsem, jaký k nim máš vztah. Nemělo mě to takhle překvapit."
Viděla jsem, jak mu oči planou. Chtěla jsem mu vysvětlit, jaká Alice doopravdy je, bránit ji proti odsudkům, které učinil, ale něco mě varovalo, že teď na to není vhodná doba.
Tak jsem jenom řekla znovu: "Promiň."
"Nebudeme si s tím dělat starosti, ano? Je tu jenom na návštěvě, viď? Odjede a věci se vrátí zpátky do normálu."
"Nemůžu se kamarádit s vámi oběma najednou?" zeptala jsem se a můj hlas neskrýval ani trošku z bolesti, kterou jsem cítila.
Zavrtěl pomalu hlavou. "Ne. To myslím nemůžeš."
Popotáhla jsem nosem a zírala na jeho velké nohy. "Ale ty počkáš, viď? Pořád budeš můj kamarád, ačkoliv mám ráda i Alici?"
Nevzhlédla jsem, bála jsem se podívat, co si myslí o té poslední větě. Trvalo mu chvilku, než odpověděl, takže jsem asi udělala správně, že jsem se nedívala.
"Jo, pořád budu tvůj kamarád," řekl příkře. "Bez ohledu na to, koho máš ráda."
"Slibuješ?"
"Slibuju."
Cítila jsem, jak kolem mě ovinul paže, a opřela jsem se o jeho hruď, stále pofňukávajíc. Je to k vzteku."
"Jo." Pak si přičichl k mým vlasům a řekl: "Fuj."
"Co zas!" zeptala jsem se. Vzhlédla jsem a viděla, že má zase nakrčený nos. "Proč mi tohle každý dělá? Já nesmrdím!"
Pousmál se. "Ale jo, smrdíš - smrdíš jako oni. Ble. Moc sladce - až se z toho zvedá žaludek. A tak nějak… ledově. Štípe mě to v nose."
"Vážně?" To bylo zvláštní. Alice voněla neuvěřitelně krásně. Alespoň člověku. "Ale proč si Alice taky myslí, že smrdím?"
Jeho úsměv zmizel. "Hm. Možná jí ani já nevoním. Hm."
"No, mně oba voníte." Položila jsem si na něj zase hlavu. Věděla jsem, že se mi po něm bude hrozně stýskat, když vycházel z našich dveří. Bylo to ošklivé dilema - na jedné straně jsem chtěla, aby tu Alice zůstala napořád. Umřu - v přeneseném smyslu - až mě opustí. Ale jak mám vydržet nestýkat se s Jakem? To je zmatek, pomyslela jsem si znovu.
"Bude se mi po tobě stýskat," zašeptal Jacob a opakoval tak moje myšlenky. "Každou minutu. Doufám, že brzy odjede."
"Vážně to tak nemusí být, Jaku."
Povzdechl si. "Ale ano, vážně musí, Bello. Ty… ji máš ráda. Tak bych se raději neměl dostávat někam do její blízkosti. Nejsem si jistý, že jsem dost vyrovnaný na to, abych se s tím popasoval. Sam by se moc zlobil, kdybych porušil smlouvu, a…," jeho hlas nabral sarkastický tón, "tobě by se asi moc nelíbilo, kdybych ti zabil kamarádku."
Odtáhla jsem se od něj, když tohle řekl, ale on jenom napjal paže a odmítl mě pustit. "Nemá smysl vyhýbat se pravdě. Takhle to prostě je, Bells."
"Mně se to ale takhle nelíbí."
Jacob uvolnil jednu paži, aby mi mohl dát svou velkou hnědou ruku pod bradu a přimět mě, abych se na něj podívala. "Jo. Bylo to snadnější, když jsme byli oba lidi, viď?"
Povzdechla jsem si.
Zírali jsme na sebe dlouhou chvíli. Jeho ruka doutnala na mé kůži. Věděla jsem, že ve tváři nemám nic než zamyšlený smutek - nechtěla jsem se s ním teď rozloučit, bez ohledu na to, na jak krátkou dobu to bude. Zpočátku se na mě díval stejným pohledem jako já na něj, ale pak, aniž jeden z nás uhnul očima, se jeho výraz změnil.
Pustil mě, zvedl druhou ruku a konečky prstů mi přejel po tváři a zlehka mi jimi pohladil čelist. Cítila jsem, jak se mu prsty chvějí - tentokrát ne hněvem. Přitiskl mi dlaň na tvář, takže jsem měla obličej uvězněný mezi jeho pálícíma rukama.
"Bello," zašeptal.
Byla jsem jako přimrazená.
Ne! Ještě jsem k tomu rozhodnutí nedospěla. Nevěděla jsem, jestli mu můžu dovolit, aby pokračoval, a teď jsem neměla čas si to rozmyslet. Ale byla bych blázen, kdybych si myslela, že když ho teď odmítnu, zůstane to bez následků.
Dívala jsem se na něj. Tohle nebyl můj Jacob, ale mohl být. Jeho tvář jsem znala a měla ráda. V tolika ohledech jsem ho opravdu milovala. On byl moje útěcha, můj bezpečný přístav. Právě teď jsem se mohla rozhodnout, že chci, aby mi patřil.
V tu chvíli mi hlavou probleskla myšlenka na Alici, ale to nic nezměnilo. Pravá láska byla navěky ztracená. Princ se nikdy nevrátí, aby mě polibkem probudil ze spánku a zlomil tak kletbu. Konec konců, já nejsem princezna. Tak jaký je pohádkový protokol pro jiné polibky? Ty světské, které žádnou kletbu nezlomí?
Možná to bude snadné - jako držet ho za ruku nebo vnímat, jak mě objímá. Možná to bude hezký pocit. Možná mi to nebude připadat jako zrada. Navíc, koho vlastně zrazuju? Jenom sebe.
Nepřestával se mi dívat do očí a začal ke mně sklánět obličej. Byla jsem pořád naprosto nerozhodnutá.
Pronikavé zvonění telefonu prořízlo vzduch, že jsme oba nadskočili, ale Jacob ani neotočil hlavu. Natáhl ruku, kterou mi držel pod bradou, aby popadl sluchátko, ale jeho druhá ruka mi stále spočívala na tváři. Jeho tmavé oči se opíraly do mých. Byla jsem příliš zmatená, abych reagovala nebo abych nějak využila toho vyrušení.
"Swanovi," ohlásil se Jacob, jeho chraplavý hlas byl tichý a nabitý emocemi.
Někdo odpověděl a Jacob se v okamžiku změnil. Napřímil se, jeho ruka pustila můj obličej. Oči mu pohasly, jeho tvář ztratila výraz, a vsadila bych ubohý zbytek svého studijního fondu na to, že je to Alice.
Vzpamatovala jsem se a natáhla ruku pro telefon. Jacob mě ignoroval.
"Není tady," řekl a jeho slova zněla výhružně.
Následovala nějaká velmi krátká odpověď, zdálo se, že žádost o podrobnější informace, protože dodal neochotně: "Je na pohřbu."
Pak Jacob zavěsil telefon. "Odporná pijavice," zamručel pro sebe. Obličej, který ke mně zpátky otočil, měl zase nasazenou masku hořkosti.
"Komu jsi to právě zavěsil?" vyhrkla jsem rozzuřeně. "V mém domě, můj telefon?"
"Zklidni! On zavěsil mně!"
"On? Kdo to byl?!"
Opovržlivě zdůraznil titul. "Pan doktor Carlisle Cullen."
"Proč jsi mě nenechal si s ním promluvit?!"
"Nechtěl s tebou mluvit," odsekl Jacob chladně. Jeho obličej byl hladký, bez výrazu, ale ruce se mu třásly. "Ptal se, kde je Charlie, a já jsem mu to řekl. Nemám dojem, že bych porušil nějaká pravidla slušného chování."
"Poslouchej mě, Jacobe Blacku!"
Ale on zjevně neposlouchal. Podíval se rychle přes rameno, jako kdyby někdo zavolal jeho jméno z jiné místnosti. Vytřeštil oči a jeho tělo ztuhlo, pak se začal chvět. Taky jsem se automaticky zaposlouchala, ale nic jsem neslyšela.
"Sbohem, Bells," vyštěkl a namířil ke vstupním dveřím.
Běžela jsem za ním. "Co se děje?"
Pak jsem do něj narazila, protože se zastavil a zhoupl se dozadu na patách. Tiše přitom zaklel. Znovu se otočil dokolečka, přitom mě srazil stranou. Ztratila jsem rovnováhu a upadla na podlahu. Nohy jsme měli propletené do sebe.
"Sakra, au!" protestovala jsem, když si spěšně uvolňoval nohy, napřed jednu, pak druhou.
Snažila jsem se vstát, zatímco on vyrazil k zadním dveřím; najednou znovu ztuhl.
U paty schodiště stála nehybně Alice.
"Bello," řekla přidušeně.
Vrávoravě jsem se zvedla a kymácivě jsem přešla k ní. Její oči byly omámené a vzdálené, obličej měla stažený a bělejší než stěna. Její štíhlé tělo se chvělo vnitřním zmatkem.
"Alice, co se děje?" zakřičela jsem. Položila jsem jí ruce na obličej a snažila se ji uklidnit.
Upřela na mě široce rozevřené oči plné bolesti.
"Edward," zašeptala jenom.
Moje tělo reagovalo rychleji, než si moje mysl srovnala, co její odpověď znamená. Zpočátku jsem nechápala, proč se místnost točí, ani odkud se bere ten dutý řev v mých uších. Moje mysl se točila na plné obrátky, aby pochopila, jak Alicin bolestný obličej souvisí s Edwardem, zatímco moje tělo už se kymácelo a hledalo úlevu bezvědomí, než mi to celé dojde.
Schodiště se nachýlilo do velmi neobvyklého úhlu.
Najednou jsem slyšela Jacobův zuřivý hlas, který syčel proud nadávek. Cítila jsem slabý nesouhlas. Jeho noví přátelé na něj jasně měli špatný vliv.
Ležela jsem na pohovce, aniž bych tušila, jak jsem se tam dostala, a Jacob stále nadával. Připadalo mi, jako by bylo zemětřesení - pohovka se pode mnou třásla.
"Cos jí to udělala?" ptal se Jacob.
Alice ho ignorovala. "Bello? Bello, seber se. Musíme si pospíšit."
"Drž se zpátky," varoval ji Jacob.
"Uklidni se, Jacobe Blacku," poručila mu Alice. "Přece to nechceš udělat tak blízko u ní."
"Nemyslím, že budu mít nějaký problém soustředit se na cíl," opáčil, ale jeho hlas zněl trochu uvolněněji.
"Alice?" promluvila jsem slabě. "Co se stalo?" zeptala jsem se, ačkoliv jsem to nechtěla slyšet.
"Já nevím," zanaříkala. "Co si myslí?!"
Navzdory slabosti jsem se snažila posadit. Uvědomila jsem si, že svírám Jacobovu paži, abych udržela rovnováhu. To on se třásl, a ne gauč.
Alice vytahovala z kabelky malý stříbrný telefon, když jsem na ni zaostřila pohled. Její prsty vyťukaly čísla tak rychle, že se ten pohyb nedal ani zachytit.
"Rose, musím mluvit s Carlislem, hned." Její hlas odsekával jednotlivá slova. "Fajn, jakmile se vrátí. Ne, budu v letadle. Podívej, máte nějaké zprávy o Edwardovi?"
Alice se teď odmlčela a poslouchala s výrazem, který byl každou vteřinou vyděšenější. Otevřela zděšeně pusu a telefon se jí v ruce roztřásl.
"Proč?" vyjekla. "Proč jsi to udělala, Rosalie?"
Ať byla odpověď jakákoli, hněvivě zaťala čelist. Oči jí blýskaly a přimhouřily se.
"No, ovšem pleteš se v obou ohledech, Rosalie, takže to bude problém, nemyslíš?" zeptala se jedovatě. "Ano, to je pravda. Je naprosto v pořádku - já jsem se mýlila… To je dlouhá historie… Ale v tom se taky pleteš, a kvůli tomu volám… Ano, to je přesně to, co jsem viděla."
Alicin hlas byl velmi tvrdý a mluvila s vyceněnými zuby. "Na to je trochu pozdě, Rose. Schovej si svoje výčitky svědomí pro někoho, kdo jim uvěří." Pak sklapla telefon ostrým pohybem prstů.
Když se otočila, aby se na mě podívala, její oči byly zmučené.
"Alice," vyhrkla jsem rychle. Nemohla jsem ji ještě nechat mluvit. Potřebovala jsem pár dalších sekund, než promluví a svými slovy zničí, co mi zbývá ze života. "Alice, Carlisle už se ale vrátil. Volal právě před chvilkou…"
Zírala na mě nevěřícně. "Jak je to dlouho?" zeptala se dutým hlasem.
"Půl minuty před tím, než ses objevila."
"Co říkal?" Opravdu se teď soustředila a čekala na mou odpověď.
"Já jsem s ním nemluvila." Očima jsem střelila k Jacobovi.
Alice na něj otočila svůj pronikavý pohled. Uhnul před ním, ale zůstával vedle mě. Seděl podivně, téměř jako kdyby se snažil zaštítit mě svým tělem.
"Ptal se po Charliem, a já jsem mu řekl, že tu Charlie není," zamumlal Jacob nedůtklivě.
"To je všechno?" zeptala se Alice hlasem jako led.
"Pak mi zavěsil," odsekl Jacob. Po páteři mu přejelo zachvění, které mě taky roztřáslo.
"Řekl jsi mu, že je Charlie na pohřbu," připomněla jsem mu.
Alice trhla hlavou zpátky ke mně. "Co přesně řekl?"
"Řekl: 'Není tady' a když se Carlisle ptal, kde Charlie je, Jacob odpověděl: 'Je na pohřbu.'"
Alice zasténala a svezla se na kolena.
"Pověz mi to, Alice," zašeptala jsem.
"To v telefonu nebyl Carlisle," řekla beznadějně.
"Chceš říct, že jsem lhář?" zavrčel Jacob vedle mě.
Alice ho ignorovala, soustředila se na můj překvapený obličej.
"Byl to Edward." Ta slova byla jenom přidušené zašeptání. "Myslí si, že jsi mrtvá."
Moje mysl začala zase pracovat. Neslyšela jsem ta slova, kterých jsem se bála, a tou úlevou se mi mysl rozjasnila.
"Rosalie mu řekla, že jsem se zabila, viď?" zeptala jsem se a povzdechla jsem si, jak jsem se uvolnila.
"Ano," přiznala Alice a v očích se jí zase tvrdě zablýsklo. "Na její obranu budiž řečeno, že tomu opravdu věřila. Spoléhají na můj zrak až příliš, vezmu-li v úvahu, že funguje tak nedokonale. Ale aby ho vystopovala a pověděla mu to! Neuvědomovala si… nebo jí to bylo jedno…?" Její hlas v hrůze odezněl.
"A když Edward zavolal sem, myslel si, že Jacob mluví o mém pohřbu," došlo mi. Zabolelo mě, když jsem zjistila, jak blízko jsem byla - jenom pár centimetrů - od jeho hlasu. Nehty se mi zaryly do Jacobovy paže, ale on sebou neškubl.
Alice se na mě udiveně podívala. "Ty se nezlobíš," zašeptala.
"No, je to vážně špatné načasování, ale všechno se to vyjasní. Až příště zavolá, někdo mu řekne… co se… opravdu…" odmlčela jsem se. Její pohled mi přidusil slova v krku.
Proč byla tak zpanikařená? Proč se teď její obličej svíral lítostí a hrůzou? Co to bylo, co právě řekla Rosalii do telefonu? Něco o tom, co viděla… a Rosaliiny výčitky; Rosalie by si nikdy nevyčítala nic, co by se stalo mně. Ale jestli ublížila své rodině, ublížila svému bratrovi…
"Bello," zašeptala Alice. "Edward už znovu nezavolá. On jí uvěřil."
"Já. Tomu. Nerozumím." Moje pusa artikulovala každé slovo mlčky. Nedokázala jsem vytlačit vzduch z plic, abych tu větu pronesla nahlas a pobídla tak Alici, aby mi vysvětlila, co to znamená.
"On jede do Itálie."
Trvalo mi jeden úder srdce, abych to pochopila.
Když se mi teď vrátil Edwardův hlas, nebyla to dokonalá imitace mých přeludů. Byl to jenom slabý, plochý tón mých vzpomínek. Ale ta slova sama stačila na to, aby se mi vydrala z prsou ven a nechala v nich zející díru. Slova z doby, kdy bych vsadila všechno, co jsem měla nebo bych si mohla půjčit, na to, že mě miluje.
No, byl jsem rozhodnutý, že bez tebe nebudu dál žít, řekl, když jsme se dívali, jak Romeo s Julií umírají, přímo tady v tomto pokoji. Ale nebyl jsem si jistý, jak to provést… Věděl jsem, že Emmett ani Jasper by mi nikdy nepomohli… takže jsem si říkal, že asi pojedu do Itálie a vyvedu něco, čím bych vyprovokoval Volturiovy… S Volturiovými totiž není radno si zahrávat. Pokud ovšem nechceš umřít.
Pokud ovšem nechceš umřít.
"NE!" Můj výkřik byl po těch zašeptaných slovech tak hlasitý, že jsme všichni nadskočili. Cítila jsem, jak se mi krev hrne do obličeje, když jsem si uvědomila, co asi Alice viděla. "Ne! Ne, ne, ne! To nesmí! To nesmí udělat!"
"Rozhodl se, jakmile mu tvůj přítel potvrdil, že na tvou záchranu je příliš pozdě."
"Ale on… on mě opustil! Už mě nechtěl! Jaký je v tom teď rozdíl? Věděl, že jednou zemřu!"
"Myslím, že nikdy neměl v plánu tě přežít o dlouhou dobu," řekla Alice tiše.
"Jak se opovažuje!" vykřikla jsem. Už jsem byla na nohou a Jacob nejistě vstal, aby se znovu postavil mezi mě a Alici.
"Ach, uhni mi z cesty, Jacobe!" Se zoufalou netrpělivostí jsem loktem odstrčila jeho třesoucí se tělo. "Co budeme dělat?" ptala jsem se Alice. Muselo se dát něco udělat. "Nemůžeme mu zavolat? Nemůže mu zavolat Carlisle?"
Zavrtěla hlavou. "To byla první věc, kterou jsem zkoušela. Nechal svůj telefon v odpadkovém koši v Riu - někdo to vzal…," zašeptala.
"Předtím jsi říkala, že si musíme pospíšit. Kam pospíšit? Udělejme to, ať je to cokoliv!"
"Bello, já - já myslím, že po tobě nemůžu žádat…," odmlčela se nerozhodně.
"Jen do toho!" přikázala jsem jí.
Položila mi ruce na ramena, abych stála klidně, a její prsty se lehce zatínaly, aby zdůraznily její slova. "Možná už bude pozdě. Viděla jsem ho, jak jde k Volturiovým… a žádá je o smrt." Obě jsme sebou škubly a mně se najednou zatmělo před očima. Horečnatě jsem mrkala přes slzy. "Všechno záleží na tom, jak se rozhodnou. Nevidím to, dokud se nerozhodnou.
Ale jestli řeknou ne, a oni by mohli - Aro má Carlislea rád a nechtěl by ho urazit - Edward má záložní plán. Oni si velmi chrání svoje město. Edward spoléhá na to, že když provede něco, aby porušil klid ve městě, zasáhnou, aby ho zastavili. A má pravdu. Oni to udělají."
Zírala jsem na ni s čelistí bezmocně zaťatou. Ještě jsem neslyšela nic, co by vysvětlovalo, proč tu pořád stojíme.
"Takže jestli se uvolí prokázat mu laskavost, je pro nás pozdě. Jestli ho odmítnou, a on přijde dost rychle s plánem, jak je urazit, je pro nás pozdě. Ale jestli se poddá svým sklonům k teatrálnosti… pak možná máme ještě čas."
"Tak jedeme!"
"Poslouchej, Bello! Jestli dorazíme včas nebo ne, ocitneme se v srdci města Volturiových. Jestli se Edwardovi jeho plán zdaří, budou mě považovat za jeho komplice. Ty pro ně budeš člověk, který nejenže ví příliš mnoho, ale také příliš dobře voní. Máme velmi slušnou pravděpodobnost, že nás zničí všechny - a ty jim navíc posloužíš jako večeře."
"A tohleto nás tady drží?" zeptala jsem se nevěřícně. "Pojedu sama, jestli se bojíš." V duchu jsem počítala, kolik peněz mi zbývá na účtu, a přemítala, jestli by mi Alice ten zbytek půjčila.
"Já se bojím jenom toho, že by tě mohli zabít."
Odfrkla jsem si znechuceně. "Na to si stačím sama, slézám hrobníkovi z lopaty skoro každý den! Pověz mi, co mám udělat!"
"Napiš vzkaz Charliemu. Já zavolám na letiště."
"Charlie," zalapala jsem po dechu.
Ne že by ho moje přítomnost chránila, ale mohla jsem ho tady nechat samotného, když vím, co mu hrozí…?
"Já nedovolím, aby se Charliemu něco stalo." Jacobův tichý hlas byl hrubý a rozzlobený. "Obejdu smlouvu."
Vyděšeně jsem na něj pohlédla a viděla jsem, že se na mě mračí.
"Pospěš si, Bello," přerušila nás Alice naléhavě.
Běžela jsem do kuchyně, pozotvírala šuplíky a vyhazovala obsah na podlahu, jak jsem hledala tužku. Hladká hnědá ruka mi jednu podala.
"Díky," zamumlala jsem a zuby stáhla víčko. Tiše mi podal papírový bloček, na který jsme si psali telefonické vzkazy. Odtrhla jsem vrchní lístek a smuchlaný si ho hodila přes rameno.
Tati, psala jsem. Jsem s Alicí. Edward má potíže. Můžeš mi uložit domácí vězení, až se vrátím. Vím, že teď není vhodná doba. Promiň. Mám tě moc ráda. Bella.
"Nejezdi," zašeptal Jacob. Hněv byl všechen pryč, když teď byla Alice z dohledu.
Nechtěla jsem ztrácet čas hádkou s ním. "Prosím, prosím, prosím, postarej se mi o Charlieho," prosila jsem ho, když jsem spěchala ven z přední místnosti. Alice čekala ve dveřích s taškou přes rameno.
"Vezmi si peněženku - budeš potřebovat občanku. Prosím tě řekni mi, že máš pas. Nemám čas nějaký padělat."
Přikývla jsem a pak jsem utíkala nahoru po schodech a kolena se mi podlamovala vděčností, že matka původně chtěla mít svatbu s Philem na pláži v Mexiku. Samozřejmě, jako všechny její plány, ani tenhle nevyšel a z Mexika sešlo. Ale ne dřív, než jsem podnikla všechny praktické kroky, abych to zařídila.
Vtrhla jsem do svého pokoje. Nacpala jsem do batohu starou peněženku, čisté tričko a tepláky a pak jsem nahoru přihodila zubní kartáček. Hnala jsem se zpátky dolů po schodech. Pocit déjà vu mě v tuhle chvíli skoro dusil. Alespoň se, na rozdíl od minula - když jsem utíkala z Forks, abych unikla žíznivým upírům a ne abych je hledala - nebudu muset loučit osobně.
Jacob a Alice se spolu o něčem dohadovali před otevřenými dveřmi, ale stáli tak daleko od sebe, že by člověka zprvu ani nenapadlo, že spolu hovoří. Zdálo se, že si ani jeden z nich nevšiml mého hlasitého příchodu.
"Vy se možná příležitostně umíte ovládat, ale ty pijavice, ke kterým ji bereš…," obviňoval ji zuřivě Jacob.
"Ano. Máš pravdu, pse." Alice také vrčela. "Volturiovi jsou sama esence našeho druhu - jsou důvod, proč se ti ježí chlupy, když mě ucítíš. Oni jsou podstata tvých nočních běsů, za tvými instinkty se skrývá hrůza z nich. Jsem si toho dobře vědoma."
"A přesto jim ji předhodíš jako láhev vína na večírek!" zakřičel.
"Myslíš, že by na tom byla líp, kdybych ji tu nechala samotnou, když je jí Victoria v patách?"
"S tou zrzkou si poradíme sami."
"Tak proč je pořád na lovu?"
Jacob zavrčel a trup mu rozvlnilo chvění.
"Přestaňte s tím!" zakřičela jsem na oba, divoká netrpělivostí. "Pohádáte se, až se vrátíme. Jedeme!"
Alice spěšně zmizela, aby přivezla svoje auto. Já jsem spěchala za ní. Automaticky jsem se zastavila, abych se otočila a zamkla dveře.
Jacob mě roztřesenou rukou popadl za paži. "Prosím tě, Bello. Já tě prosím."
Jeho tmavé oči se leskly slzami. V krku mi naskočil knedlík.
"Jaku, já musím -"
"Ale nemusíš. Vážně nemusíš. Můžeš zůstat tady se mnou. Můžeš zůstat naživu. Kvůli Charliemu. Kvůli mně."
Motor Carlisleova Mercedesu začal příst; rytmus jeho vrčení se zostřil, když ho Alice netrpělivě vytúrovala.
Zavrtěla jsem hlavou a tím prudkým pohybem mi vystříkly slzy. Uvolnila jsem si paži, a on se tomu nebránil.
"Neumírej, Bello," vydal ze sebe přidušeně. "Nejezdi. Nedělej to."
Co když ho už nikdy neuvidím?
Při tom pomyšlení už jsem nedokázala jen ronit tiché slzy; z hrudi se mi vydral vzlyk. Rozhodila jsem paže a na příliš kratičký okamžik jsem ho objala kolem pasu a zabořila jsem mu tvář mokrou od slz do prsou. Položil mi svou velkou ruku do týla, jako kdyby mě tam chtěl zadržet.
"Sbohem, Jaku." Vzala jsem tu ruku a políbila ji do dlaně. Nedokázala jsem se mu podívat do tváře. "Promiň," zašeptala jsem.
Pak jsem se otočila a spěchala do auta. Dveře na straně spolujezdce na mě čekaly otevřené. Hodila jsem si batoh přes opěrku hlavy, vklouzla dovnitř a zabouchla za sebou dveře.
Otočila jsem se a zakřičela z okénka: "Dávej pozor na Charlieho!" Po Jacobovi nebylo ale ani vidu. Jak Alice dupla na plyn - kvílení pneumatik znělo jako lidské výkřiky - otočila auto a vyjela po silnici, můj pohled utkvěl na bílém cáru na hranici lesa. Kus boty.